Zlato.

Jsi mojí, drahá! Ve mně vášeň vzrůstá. – Smím líbat vlas tvůj, měkkou tvář i ústa i na rameni šat. Jen zlatá sponka na tvé šíji bílé

mým retům vřelým brání zarputile tě celou zulíbat. Pryč se zlatem, mé ostýchavé dítě, což chladný kov ten v prsa nemrazí tě

a neplaší ti sen? To rudé zlato věčně kletba tíží, za jeho leskem černý hřích se plíží a bol a slzy jen!

Slyš, drahé děcko, co báj vypravuje: Kdys cherubín na bílém mráčku pluje se nad Saharou nes. – Po žhavém písku trapnou žízní hnaná

se táhla v dálku smutná karavana a za ní zhouby děs. Jich cestu značí chladné v písku trupy, – dav šakalů a děsný krákot supí

krok jejich provází. Zář naděje vždy víc a více bledne, zrak marně slídí v poušti nepřehledné po stínu oásy.

V tom na skalisku v rouchu mladé ženy, pln božské krásy, sluncem ozářený se cherub zjeví jim. Hnut útrpností novou naděj hlásá:

„Ó neklesejte, blízko vaše spása, je pramen směrem tím!“ – Ó, jaký ples! – Vše naděj oživuje a cherub – žena, – v dálku ukazuje

jim dlaní bělostnou. – Tu Arab jeden zlatý řetěz zočí na jejím hrdle. – Lačně po něm skočí a tasí dýku svou.

Hrot blýskající v bílá ňadra stopí a drsnou pěstí drahou kořisť chopí a klidně spěje dál. – – Hle, oasa už v daleku se jeví. –

Na zprahlých rtech jim zazvučely zpěvy a nový život vzplál. O závod vše se řítí v honbě divé. – Lze rozeznat už palmy jednotlivé

i studně vroubení. Už na blízku je vykoupení čeká. – – V tom tichne vše a pouští do daleka zní výkřik zděšení.

Ha! pramen vyschlý, palmy ztrouchnivělé! – Bez dechu stojí, smrť na horkém čele, kol zoufajících sbor. Hle, ruda zlatá svítí na dně zřídla. –

Však nad hlavou jim šumí orlů křídla a vzduchem vane mor! – – Ó, pryč s tím kovem se tvé šíje bílé, ať zlíbám tě, mé děcko roztomilé,

než překvapí nás den! To rudé zlato věčná kletba tíží, za jeho leskem černý hřích se plíží a bol a slzy jen!