Židovko mladá, je mi líto tebe,
jsi jako andělíček z křesťanského nebe!
Po hladkém ledu kolem se mihla,
sukýnka zavlála zlehounka.
Taková pružná, taková štíhlá,
taková bílá a lehounká!
Krotká je, hodná je a rdí se plaše,
jako ta domácí housátka naše.
Jen v očích tmavých hlubokých plá jí
nezvyklý kovový lesk,
snivý pel východních bájí,
tlumená touha a stesk!
Smutno mi, hlédnu-li do těchto očí! –
Kolem ní Gojimů stále se točí
mladičkých ctitelů dav,
spálených srdcí a blouznivých hlav,
slyším, jak družky už závistí sočí.
A já čtu jí z očí, z hlubokých očí,
kterak je ráda uprostřed nich,
kterak by ráda jednomu z nich
na prsa klesla,
lásku svou všechnu k nohám mu snesla,
dala mu srdce, květ nadějí svých
a celou rozkoš mladičkých vděků
na věky věků!
Náhle však v údech jí projede mráz,
smích na rtu stydne a umlkne v ráz,
v očích se zatmělo, plamen v nich zhasíná,
jedna tam černá a bezedná hlubina. –
To mladá židovka vzpomíná.
Trýzeň je pouhá
vášnivá touha!
Ne, nikdo z nich
nebude chovat ji na loktech svých,
marně se za štěstím honí.
Dobře ví, dávno je připraven pro ni
budoucí muž a pán –
křivý a lysý.
Tučný nos jako by z kamene vytesán,
a pod ním rudý vous visí – –
Takové známé a protivné rysy! –
Fi! – Oči znova jí vzplanuly,
k mladému studentu blíže se přitulí.