Země.

Muž do továrny chodí po práci a žena doma, po dvoře i v poli den jako den se v potu trmácí, až ruce pálí, pukají a bolí.

Kravičku straku ráno podojí a potom s dětmi na pole se vydá, nejmladší v brázdě uspí, ukojí, dvé starších pak to ubožátko hlídá.

A na kolenou sama po poli v té hnědé hlíně hrabe, kopá, pleje, pohlédnout sotva že si dovolí po dětech zpátky, co se s nimi děje.

A do práce se celá ponoří, sluneční úpal mučí ji a dusí. – – Z těch bylinek, jež tady živoří, rodině celé chleba vyrůst musí!

Jak koroptev se v poli popelí a zápasí tu s neústupnou hrudou. – Však jestli pán bůh dobrý nadělí, před hladem v zimě děti jisty budou.

K té hnědé zemi hloub se nahýbá, vždy soucitně se dotkne jí a jemně a div to pole vskutku nelíbá, – vždyť jejich je ten kousek tvrdé země!

Tři míry jenom, – pole hubené, však pro ni, ubohou, je celým světem, a práce-li ji zmahá, vzpomene: „To patří nám, to patří našim dětem!“

Co krvavého potu vylito na tyto brázdy, hnědé hrudy vědí. Však na vlastním přec méně bolí to, – tu krev i s polem děti aspoň zdědí.

Vždyť jiní také tak se trmácí a pro cizího, – hůře, nežli ona! Jí dobře jest, – když zemře při práci, na vlastní půdě – bohudíky! – skoná!

Skřivánek zpívá nad ní ve výši, s jásavým zpěvem v oblohu se ztrácí. – Nezvedne hlavy žena, neslyší, ji volá pole, vždy ji volá: „K práci!“

V poledne sotva děcko pochová a mezi větší suchou kůrku dělí a v robotu se vrací poznova. Však ztracené té chvílky dlouho želí.

Když konečně se večer přiblíží, s povzdechem domů děti vede zpátky, však stokráte se ještě ohlíží. Je tolik práce a den je tak krátký!

V zapadlé vsi tam dole v údolí pln děr a ran a stářím už se kloně je domek jejich. – To však nebolí, v tom chudém koutku dost je místa pro ně.

Když pomalu se večer sešeří, u kamen z ticha kroužkem děti sedí, tu vytratí se matka ze dveří, až na silnici vyjde, do tmy hledí.

A z tmy se noří temné postavy, z továrny na noc dělníci se vrací. Jdou těžkým krokem. Cesta unaví, když člověk zemdlen celodenní prací.

Pokryti prachem, bledi umdlením jdou porůznu a sotva pohnou rtoma, ze starých dýmek pouští čpavý dým a duchem jistě už jsou napřed doma.

Zde sám a sám jde také její muž, – hle, poznal ji a z daleka jí kyne. Poskočí žena, dlaň mu tiskne už a k boku se mu lichotivě vine.

A doma děti naň se zavěsí, on s úsměvem se, blažený, k nim shýbá, mazlíčka potom na klín vezme si a krmí jej a do vlasů jej líbá.

Až do dna vždy se u nich dojídá – a po večeři, když si manžel hoví, o sterých věcech žena povídá. On mlčí, dýmá, sotva slůvka poví.

V továrně vše je stejno beztoho, ty stroje se tak jednotvárně točí, a strhne-li to někdy někoho, na jeho místo ihned druhý vkročí.

Však doma! ano! Jeník rozpusta tvář poranil si (však se mu již hojí!) a Anduličce zoubek vyrůstá a kravka stůně, jaksi málo dojí – –

Je mnoho příhod stejně velikých, o kterých jemu vypravovat musí, a někdy při tom na rtech zahrá smích a zase jindy žal i slova dusí.

Však vypráví-li žena o poli, kdy přestati má, nikdy ani neví. Což pole, pole! Přijď tam kdykoli, cos nového tam vždycky se ti zjeví!

Tam klíčí, vzchází, roste obili a vymetá a kvete, zvolna zraje. Dubnové mrazy řepu spálily a plevelem teď příliš dusena je.

Však to se zlepší. Trávu vypleje a deštík vlažný oživí vše znova. – Tak od jara tu roste naděje – i pod sněhem ji dobré pole chová.

Na jaro v zimě vzpomínají už a na podzim a sklizeň myslí z jara. Jen poslouchá a usmívá se muž, – vždyť také on se o své pole stará!

O svátcích, když mu práce dovolí, – (továrna jestli chvílku odpočívá,) – tu vyjde k němu, hledí po poli, na každý lístek přátelsky se dívá.

A jestli někdy třeba pomoci, když dobrou ženu zmahá namáhání, sám na pole jde kopat za noci a do továrny odtud za svítání.

A v pošmurných těch stěnách uvězněn, kde pára syčí a kde hučí stroje, na ticho polí myslí celý den. – „Ach, pole, pole! Zlaté pole moje!“ – –

Jedenkrát domů přišel mrzutý, v den sobotní – a mlčky za stůl sedne, pokrmy před ním stojí netknuty a na ženu a děti nepohledne.

Mzdu vydělanou na stůl pohodí a jednou rukou čelo podepírá. „Nešťastný, kdo se chudým narodí!“ děl rozhněvaný a pěsť maně svírá.

„Hle, co pán – boháč – platí za práci! Dnes, vidíš, opět menší mzdu nám dává. Div člověk víru v boha neztrácí, – což pro chudého nikde není práva?

Však dovedem si sami pomoci, bezpráví jednou obrátíme v ruby, jsme lidé též a žádní otroci!“ a smál se divně, lál a skřípal zuby. – – –

A: „Nepracujem!“ řekli dělníci. Továrna ztichla, stroje zahálely. Stál před továrnou zástup hlučící, – dnes vyslechl tak mnohý výkřik smělý.

A v pokřiku to znělo divokém: „Nač při vší práci máme mříti hlady? hoď kladivem, kdo nejsi otrokem, svět otevřen je a dost díla všady!

Tam na severu, v Němcích, jiná zem, tam cení práci – a my dělat známe! Dost zadarmo jsme dřeli. Odejdem a za sebou tu bídu zanecháme!“

A smějí se: „Ba věru dobrý plán! My uprchnem’ a bídu nechme doma!“ – Jen jeden muž tu stojí zadumán a poslouchá, však nehne ani rtoma.

Když ptali se ho: „Půjdeš s námi přec? Jdem štěstí hledat!“ ani slova nedí. „Na lepší práci jdeme, do Němec!“ – Jen hlavu sklonil a do země hledí.

„Snad budeš přece státi ve slovu? vem ženu, děti a pojď s námi taky!“ – Odešel z davu, kráčel k domovu na duši smutek a na čele mraky.

Za ruku ženu vzal a na pole, na svoje pole vyšli oba němi. On bledý byl a roven mrtvole a klonil se k té hnědé drahé zemi.

Na poli zraje zlaté obilí, ty plné klasy vlní se a šumí. Do očí jemu slzy vstoupily, tvář zakryl si a marně povzdech tlumí.

Po cestě kolem jeho druzi jdou, vesele, volně, hledat jinde štěstí. S uzlíkem v ruce, snítku za čapkou, jen dýmku v ústech a hůl v drsné pěsti.

Nic nevíže jich. Svět je otevřen. „Pojď s námi, bratře!“ mnohý z nich mu kývá. Co říci má jim? Usmívá se jen, tím úsměvem svou velkou bolesť skrývá.

Cos tlačilo jej. Stále níž a níž se chýlil, klesal, padl posléz na zem a dusila jej jakás hrozná tíž. V zem prsty vryl a otřásl se mrazem.

A dobře cítil v okamžiku tom, že jeho život kotví v této zemi jak bylina, jak starý pevný strom. K ní připoutaný kořeny je všemi.

A nelze vyrvat z půdy kořeny. – „Pojď!“ volá soudruh, „budem jinde šťastni!“ – „Však komu tady –“ dí on stísněný, „nechati měl bych svoje pole vlastní?“

„Vstaň! otročit chceš tady ještě dál? V cizině lépe! prchnem bídě holé!“ – Vstal, vykročil a zase němý stál, – to v cestě leželo mu – jeho pole.

A volali naň: „Hleďte otroka! Je zrádce bídný! Nedbá svého slova!“ On zaťal zuby, vzdychl z hluboka a na tu vyschlou hlínu padl znova.

A políbil ji s pláčem, – tvrdou zem. Pak zarděl se a ohledl se plaše. „Prokletá země!“ vykřik. – S úsměvem mu řekla žena: „Ale přec je naše!“