Závist.

Hoch mladý, hezký, – šestnáct je mu let, – a říkají mu: „Čeká na tě svět, nebudeš v potu dobývat si chleba, máš všechno, čeho ku vzdělání třeba.

Hleď, kterak mrznou v pusté ulici stejného stáří s tebou mladíci! Ubozí! Pro ně knih a školy není, jsou k bídě, k nouzi předem odsouzeni.

Ty nemáš poznat její hroznou tíž, ty budeš šťastný! uč se!“ – Věřil již a učil se, pil z jasných zdrojů vědy, ve školách prvním byl ten hošík bledý.

Do noci sedá v knihy zahloubán, až projde školy, bude z něho pán a bude šťastný! – všichni mu tak praví, – dojista bude, – vydrží-li zdraví!

Od knihy vstane zmořen, unaven, v ulici pustou hledí z okna ven. A vidí tam ty hochy chudé, ti neučí se. – Myslí: co z nich bude?

A lituje jich, útrpností jat, jsou bosi v zimě, lehký mají šat a lelkujíce mrazem jen se chvějí a přece – vida! – přece dovádějí!

Jdou děvčátka, – to ještě děti jsou, však s koketností ženám vrozenou už vlasy češou, pentličkami strojí a vypínají postavičku svoji.

A hoši hbitě už se vrhli k nim, zní ulice teď smíchem divokým, a s dívčinami honí se a perou a hubičky jim beze studu berou.

Hoch bledý vážně hledí s okénka a podivná v něm vznikla myšlenka: hned mezi ně by zaskočit chtěl letem! Ze srdce věru závidí těm dětem!

Jim patří dnešek. – což to není dost? A jemu? slíbena prý budoucnost! Ach, ti tam věru že jsou šťastnějšími, hned chtěl by měnit s nimi!

A do náruče lapit chtěl by sám tu černovlasou uličnici tam! – – Ne, nesmí, nesmí! – Marně čas tu ztrácí! S povzdechem sedá opět ku své práci.