Žal.

Mrtvo v širém kraji. – Na rtech lidu zvolna písně umírají, pouto ruku svírá, k ňadrám klesá hlava a zrak dlouhým pláčem zarděn do krvava.

Temný Žal se bludně krajinami plouží, dechem život mrazí, v čelo vrásky ryje, láme křídla duchu, který vzlétnout touží, a zaráží srdce, které láskou bije.

Hle, kam vkročí nohou, všechno kvítí vadne a poušť němá zívá, kam zrak jeho padne. Celý kraj už prošel, v každou chýši vstoupil, neušetřil hlavy šedinami kryté,

ani zlatý vrkoč dívky nevykoupil, ani půvab jarní růže nerozvité. Shýbal šíje mužů, těžká pouta koval a ve chorém srdci naděj otravoval.

Celý kraj už prošel. – Pomálu se blíží ku poslední chatě. – – Západ krví plane. Mrtvé ticho kolem. Kouzlo jakés tíží ozářené zlatem kraje požehnané.

A Žal sedá mlčky na práh chyžky nuzné, do hubené dlaně kloní čelo hrůzné. Viz, tam pod okénkem bílé růže v květu, jedním hledem jeho kterak umírají

a lupeny jejich chladný vítr v letu do šedin mu nosí, které vzduchem vlají. Slunce dávno zašlo, – z roklí tma se zdvihá a Žal chmurný ještě na svou kořisť číhá.

Poslyš! V dálce, – kdesi, – jaká píseň divá! brzo kletbu hlásá, hřímá proti vrahu, brzo vypravuje tiše, zádumčivá, o národu v poutech, o ztraceném blahu.

Ó, jak rozlehá se v zamlžené kraje! I Žal sivou hlavu zvedá naslouchaje. Co v té písni jedné utrpení skryto! Do ní vdechl národ všechnu svoji bídu,

vše, co v jeho srdce za století vryto, bouře sterých útrap, život bez poklidu. A Žal s hněvem v oku starou hlavou kývá: „Aj, což tomu lidu ještě píseň zbývá?“ –

Po pěšině bílé tmavý stín se blíží, – hle, to chudý šumař k domovu se vrací, pěje, ač ho osud jako balvan tíží, a hlas jeho marně v temnotách se ztrácí.

V rukou třímá husle, jež ho život celý, plny tonů sterých, věrně provázely. Sivý Žal se jemu v cestu náhle staví – Šumařovi na rtech zvučná píseň zmírá,

v jeho zraky stařec hled potápí žhavý, jenž se mu až na dno mladé duše vtírá. „Zapěj, milý druhu!“ úlisně dí k němu, „chci naslouchat chvíli zpěvu veselému.“

Šumař zvedá husle. – Jak ta struna kvílí! Nelze, nelze hráti! – Marně! struna puká, v oko slza vniká, hlava níž se chýlí a lahodný nástroj drtí jeho ruka.

„Ó jen zpívej, hochu!“ volá stařec sivý a úsměšek trpký sivé rty mu křiví. „Píseň? Pověz, starče, o čem možno pěti, když nám vzata naděj, když nám vzata víra,

když za naší stopou démon zhouby letí a před námi hrobu černá propast zírá!“ – – V tom z chatrče stoupá žena v květu mládí a dvé dětí drobných v náruč otci pádí.

Jejich jásot blahý v temnu rozléhá se, z kraje tíseň mizí, kouzlo vane vzduchem, růže, které svadly, rozkvétají zase a háj vonný šumí tajůplným ruchem. –

Šumař chví se blahem. – Nová naděj skvělá plá mu z oka dětí, z nevinného čela. „Hle, mám syny!“ volá, „novou sílu cítím, co vyrváno otcům, vydobudou děti!

V mladém srdci jejich svatý plamen vznítím, před kterým se kdysi bude tyran chvěti!“ – A Žal neúmorný šeptá jemu suše: „Jedním hledem oka otrávím jich duše!“ –

Avšak nad jich hlavy s tváří štěstí plnou nahýbá se matka, hladí měkké vlásky: „Před životem,“ šeptá, „před zuřicí vlnou chrániti vás budu perutěma lásky!“–

A Žal chmurný zůstal přede dveřma chatky. – Kdo dovede vyrvat naděj z prsou matky?