Sníh napad’ v noci do klášterních sadů. –
Když ráno opat, hladě sobě bradu,
se na rorate plížil pomálu,
já do zahrady vedl kroky jeho
a na koberci sněhu bělostného
jsem ukázal mu stopy sandálů.
„Hle, jak se k vratům šlépěje ty vinou!“
jsem pošeptal mu smíchem sípaje,
„rač guardiánu udat cestu jinou,
zde tato věru nejde do ráje! –
Sklop jenom k zemi šedou hlavu svoji
a pohleď dobře, – tato stopa dvojí
jak podle zdi se táhne ke sklepu.
To páter Cyril, obraz cnosti vřelé,
šel s fráterem chtě krví spasitele
se napojiti zrovna u čepu. –
Hle, nová stopa, – vidíš, pane milý?
Tři otcové se včera umluvili,
že do altánku půjdou žalmy pět.
Šel napřed Jan a druzí jdouce k bohu
pak do šlépějí jeho kladli nohu,
by nepoznal jich stopy hříšný svět.
Nuž, následuj ten dobrý příklad, pane,
a pobožnosť jich oknem pozoruj.
Hle, na krbu tam ještě oheň plane,
to hoří desky z bible otrhané
a mezi nimi vlastní sandál tvůj!
Jen pohleď dál a nezakrývej líce!
Na stole džbán a střepy ze sklenice,
tři tabatěrky suché na dno již
a zasypané karet pestrým květem
tam v koutku tichém zhrdající světem
své bratry v Kristu dřímat uvidíš!“