Nad černým lesem volal havran lačný
a čelo cáře pokrylo se mračny.
To nerozlét se havran nocí tmavou,
kořisti žádné v poli nezočil,
to na koně, jenž bujně házel hlavou,
cář Guidon vyskočil
a po stepi, kde mlha valila se,
jak bouře letěl kloně hlavu svou. –
Jdi z cesty jemu, dítě zlatovlasé,
chraň tváří květ i duši nevinnou!
Noc byla temná. – Tmavorudým svitem
jen jiskry plály koně pod kopytem
a v ticho stepí duněl jeho cval.
V tom kůň se vzepjal pokryt bílou pěnou –
zřel Guidon do tmy s tváří udivenou,
kmet stříbrovlasý před ním náhle vstal.
„Ó pane!“ děl, „ty slunce naší země,
jsem zubožený, chudý národ tvůj!
Slyš prosby mé a milostiv buď ke mně!“
Cář Guidon hněvem uzarděl se temně:
„Pryč, starče, pryč, než stihne hněv tě můj!“
Kmet zlatou uzdu v suché pojal dlaně:
„Ne, dříve pokud svých jsi nespasil!“
„Nuž prosekám se věru ostřím zbraně!“
vzkřik Guidon cář a ocel vytasil.
Oř letěl v dálku zápach krve cítě. –
Na křivé šavli krev se černala
a zaťatá, hle, v uzdu křečovitě
se suchá ruka starce houpala.
A nad krajinou, zahalenou mračny,
zároveň se mnou kroužil havran lačný.