Byl národ jeden velký slávou svojí
a hrdou skráň až v modro nebe pnul, –
však odvážil se, šílen, – se mnou k boji,
a proto zahynul! – –
Děl rolník v bázni: „Na horách se blýská,
ba, dnešní noci přijde bouřka zas.“ –
A v temné stíny tratila se víska
a v dálce zmíral smutný zvonu hlas.
Tu zahřmělo a země zaduněla,
nad klidnou vískou vstala záře skvělá
a v rudé moře kvapem vzrůstala.
A kolem táhly husté mužů davy,
jim nad hlavami mrak se černal tmavý,
to havranů se hejna slétala.
A ráno slunce vycházelo v krvi. –
To můj byl den, to pomsty záblesk prvý,
já proti bratrům rodné bratry ved.
Kol boje hluk a sten a plamen všady, –
zde ubíjel jsem celé jejich řady,
když slávu jich jsem ubít nedoved! –
Jak Perun mračný, bleskem oka hroze
s kalichem v rukou na válečném voze
stál vůdce, hrdý kmet.
Já volal k němu: „Slyš mne, muži smělý,
dnes padneš ty a padne lid tvůj celý
a nepozná ni hrobu jeho svět!“ –
„Já padnu, vím!“ on pevně odpovídal,
„však nezahyne nikdy národ ten,
on vstane z hrobky, by si kámen hlídal.“ –
V tom padl mrtev, střelou zasažen. – –
A muž ten lhal! – Já zdrtil patou svojí
ten pyšný národ, plný odvahy,
já děti štval jsem proti otcům k boji
a přátely jsem měnil ve vrahy.
Dnes bojoval jsem s tváří nezakrytou
a zítra opět lstí se odíval,
dnes dragonem a zítra jesuitou
jsem kořeny mu zvolna podrýval. –
A kořisť má! – Toť věru na Polabí
po mužích činu zbyly jenom baby!