Ba stárnu, stárnu! – Síla má se tratí
a k zemi klesá křídlo plamenné.
Co zbývá mi než klidně vzpomínati
na dobu slávy dávno ztracené?
Byl kdysi čas, kdy vše se hrůzou chvělo,
když zamračil jsem hrdé svoje čelo
a v hloubi oka krutý kmit se hněv.
U nohou mých se kladl blesk i hromy
a bídné lidstvo v oběť nosilo mi
svých dětí vřelou krev. –
Jak měkký vosk já žmolil jejich víru,
mé perutě se táhly po všemmíru
a všechen život vadl v stínu jich.
V ráj nevinnosti já se plížil hadem,
květ naděje jsem hubil v srdci mladém
a poroby dech vanul z prsou mých.
Tak mnohý národ bídně v prachu zmíral
pod mojí patou dlouhý, dlouhý věk,
svět celý ke mně jako k pánu zíral,
já řetěz kul a v těžká pouta svíral
i mužnou páž i peruť myšlenek.
Teď dýmem je ta moje sláva celá –
už lidem příliš pouta sevšedněla.