Hvězd několik se ve tmách kmitá jen, jak bludných duchů zraky plamenné. Vzduch nepohne se, vůní přesycen. – Nad hory dálné, mlhou zastřené,
mrak pozvedá se těžkou perutí, v něm blesků záře svítí krvavá. – Na příkré skále temná postava se jeví zraku. – V dumách, bez hnutí,
dvé očí vpadlých zírá do temna a se rtů plynou slova tajemná: „Aj, hospodin se bere v oblaku a pomsty den juž hlásí andělé,
blesk hněvu temný plá jim ve zraku. – – Do prachu padni! Krev máš na čele ty, který neseš jméno člověka, a Kainův znak je ve tvou duši vryt!
Svět nezná boha, sladkým hříchem spit; však nespí bůh, juž hřímá z daleka, den soudný blízko, zajde bídný svět, kdo můžeš, vrať se z bludné cesty zpět!
Ó, běda tomu, který nevěře po nebi vrhá blátem posměchu!“ V tom zadul vítr. Stařec bez dechu na balvan klesl. Šedé kadeře
mu v nepořádku padly do čela. Nad jeho hlavou bledá, nesmělá se kloní dívka s okem modravým. „Hle, bouře blízko!“ šeptá, dlaní svou
mu hladí skráně i tvář nevlídnou. „Pojď, otče, domů, – lůžko připravím.“ – Kmet prudce vstává, volá zamyšlen: „Víš, dítě mé, že blízko soudný den?
Ó, běda, jestli, kvítku z Jericha, i na tvé čelo padl hříchu stín! Meč pomsty v rukou drží Hospodin, blesk, jeho posel, před ním pospíchá
a hněvem jeho hřmí juž obloha!“ – Jak zachvěla se dívka nebohá a slzy horké zrak jí zkalily. Na rtíku jejím povzdech doznívá
a obličej svůj bledý, spanilý do dlaní hebkých plaše ukrývá. „Ty otče, víš? Ach, odpusť dítěti! Chci přiznati se“ – šeptá zmatena
„Mne opojila slova plamenná, když poprvé mne pojal v objetí. Meč po boku měl, zlaté brnění, kříž na svém štítu nesl krvavý.
My potkali se v šeru doubravy, – to osud byl, jejž nikdo nezmění!“ – Kmet do prsou se pěstí udeřil a horký pot mu vyvstal na čele.
„Den soudný nastal, kdo by nevěřil! Hle, ve hříchu se brodí andělé!“ – A dívka mladá snivě šeptá dál: „On unaven byl, prosil o vodu,
z mých rukou pil, pak dlouho, dlouho stál a tiše pravil: „Slavím náhodu, jež popřála mi tebe spatřiti! Již půl dne bloudím v této pustině,
a marně pátrám po své družině, –“ v tom ruku moji pevně zachytí. – „Pojď, veď mě!“ praví.“ – Děsný, trpký smích se vydral náhle z ňader starcových.
Však v upomínky sladké zabraná jen povzdech tlumí dívka v zardění a zpovídá se polo ve snění: „On nešeptal mi slova vylhaná,
vždyť okem jeho srdce mluvilo! Až k naší chatě jsem ho dovedla. – –“ V tom zachvěla se, tvář jí pobledla a slzami se oko zalilo.
„Ach, otče, věř, on přijde, přijde zas, on navrátí se, vždyť mi přísahal!“ – Kmet stojí, dumá, rve si šedý vlas: „I tebe ďábel ve své sítě jal?
On navrátí se, ale s družinou! Tys druhy moje, dcero, zradila, tys dovedla ho ve skrýš jedinou, kde pravá jen se víra tajila,
mě vydala jsi v ruce katanů! Ó, běda, běda! blízko soudný den!“ – A dítě mlčí, do tmy hledí jen. – V tom po stráních a troskách balvanů
kol rozlila se záře nachová: Kmet zaťal pěstě, vztýčil hlavu svou: „Ha! vidíš, dcero? vidíš? Jdou již, jdou! Tys přivedla je, vrahy, bláhová?
Slyš rachot zbraní, jásot, divý skřek, – to na námluvy tvůj jde miláček a naše bratry vrhá v plameny. Slyš temný nářek! svatební to zpěv!“ –
Do smíchu dal se stařec šílený: „Na hlavu tvoji padni všechna krev! Mým dítětem ty nesmíš více slout, jdi k miláčkovi, spěš ho obejmout, – –
já půjdu tam, kam volá Hospodin!“ – Mrak planul blesky, ve mdlé záři jich kmet po skalách se míhal, po srázích, až v mraku černém splynul jeho stín.
Však z dálky ještě zvučel temný hlas: „Aj, hospodin se bere v oblaku, blesk hněvu hrozný plá mu ve zraku a cherub volá: přišel soudu čas!“ –
Vzdech neozval se na rtu dítěti, se skály spěchá a jí v zápětí se valí mraky. – Před ní v údolí tam rodná chýže stojí v plamenech,
sbor válečný se kmitá v okolí, a zavane-li odtud vichru dech, tu v praskot ohně zavzní pláč i sten a pokřik děsný: „Nechať zahynou!
Na oheň s nimi, bludaři to jen!“ – S ubledlou tváří, slíčnou, nevinnou a s vlhkým leskem v očkách modravých se v kruhu jejich děvče zjevilo. –
Zajaté právě v oheň vrhali. Tu děcko bledé vůdci pravilo: „Chci zemříti, jsem také jednou z nich!“ A plameny až k nebi šlehaly, –
Jen mladý rytíř sebe sám se ptal: „Tu dívčinu jsem, myslím, někdy znal?“ –
Cookies on Poetry Cove