VĚŘÍM!

Hle, jasné slunko ranní za červánky vstává. – Na staré, sešlé hradbě, jež se rozpadává, já na Blaníku vrchu seděl v zamyšlení. – Můj přítel opatrně v teplý pléd se halí, –

je chladný, pronikavý první oddech denní a z údolí se k výši lehké mlhy valí. Druh zapaluje doutník, rozmrzele dýmá, – jej východ slunce, myslím, pranic nezajímá

a s výčitkou mně praví: „Co jsme přišli vidět? Ty, snílku, možná toužíš probuditi reky, již pod Blaníkem celé prospali už věky. Ó, nech je dřímat! Snad by začali se stydět,

jak na světlo by vyšli v přežilém svém kroji!“ – Já s úsměvem až k zemi sklonil hlavu svoji a pravím: „Jakýs hlahol slyším dole zníti. Snad rekové se budí?“ – Nasloucháme tiše. –

Toť píseň! píseň slavná! Nemůž’ klam to býti! zní zdola stále silněj’, stoupá výš a výše. – Toť chorál Táboritů! – Nasloucháme tiše... V tom roztrhla se mlha a my uviděli

sokolskou četu stoupat na temeno hory. Můj soudruh s ironií rozesmál se celý: „Toť tedy“ volá – „ony českých reků sbory, jež probudil už ze sna jara úsměv žhavý!

Ti dovedou lid k spáse? poroby jej zbaví? A shaslou hvězdu slávy vyvolají z hrobu? Ti osudu vstříc pevně nastaví svá čela a odrazí tu jeho věčnou, divou zlobu?

Ti dokáží, že ještě síla nevymřela i v pážích těch, jež poutá sto let řetěz kletý?“ Já za ruku ho pojal, děl jsem pevně: „Věřím! pojď se mnou v jejich čety!“