V zasmušilých lukách přes bažiny
s vůni trávy svadlé táhly temné stíny.
Mrtvé černé stromy v šero čněly,
v nebi prvé hvězdy slabě zahořely.
Ticho. Jenom rákos šeptem šumí.
Labe jde tam skryto, v šeru kroky tlumí.
Zašplouchala voda. Snad tam kdesi
vyplul vodník, sítě na olšiny věsí.
Můra padla v květy, jež se chvějí,
světélkují ze tmy velké oči její.
Teskno. V šeré dáli ve hluboku
smutek jakýs leží – svých se bojíš kroků.
A teď náhle, ze vzdálených polí
tesklivým tím šerem píseň zahlaholí.
Sloka veselá a hravě živá –
na protějším břehu děvče si to zpívá.
Mladistvým a zvučným hlasem pěje, –
cítíš, jak to srdce radostí se chvěje.
Píseň mladé lásky zní to v dáli! –
A noc němá byla, stíny kolem stály.
Zdálo se, že mlčky naslouchají
hluboké ty dálky, v kterých žal se tají.
A hlas mladý svěží ve tmě oné
zapadává, mizí, bez naděje tone.
V temno do hluboka padá, padá –
cosi jak by stisklo dívčí ňadra mladá.
Klesá hlas a v polou tichne píseň.
Cítíš, jak tam v onom srdci roste tíseň,
jak tam v mladou duši tma se vtírá,
jak se úzkost plíží, bílé hrdlo svírá. –
A noc černým proudem němá plyne,
píseň utonula – nedopěna hyne.
Tma ji udusila, černé stíny.
Ticho, teskné ticho vane ze hlubiny.