Pan Dumka vážně svoji hlavu sklání.
Pět schůzí za den! – Je to namáhání!
Nuž, tedy k předu! – Ve zpěváckém spolku
se navečeří klidně bez okolků.
V občanském klubu strhá městskou radu
a na purkmistru najde novou vadu.
Pak hasičům zas káže v řeči skvělé,
jak vytáhnout se má o Božím Těle.
A vysloužilcům přednes’ rady svoje,
jak přeměniti nové stejnokroje.
A v literárním spolku v koutku kdesi
přec naposledy v karty zahraje si. – –
A zmořen pilnou neúnavnou prací
teprve k ránu domů zpět se vrací.
Bdí žena ještě – celá v slzách pluje,
churavé děcko svoje ošetřuje.
V tom muž se vrací, k sobě hučí cosi. – –
A ona vzdychne: O ticho jen prosí.
Jej rozdráždil ten povzdech žalostivý. –
„Ty nespíš dosud?“ na oko se diví.
A žena na rty prst jen mlčky klade,
po tváři bledé slza se jí krade.
„Já nenávidím,“ zvolal, „tichých vzdechů!
Jen stále mlčet! Toť je heslem Čechů.
Po špičkách chodit, ohlížet se plaše –
jen stále mlčet! – toť je zhouba naše!“
A zadupal, až dům se otřás’ celý –
zrak jeho plál a tváře se mu rděly.
„Ó, ženy, ženy! Věšíte nám krutě
závaží těžké orlí na perutě.
Kdy pochopíte naše ideály
a naši práci, hodnou věčné chvály?
Ó, ženy! – Vy! – Vás hračka upokojí –
však muž – ten musí v krutém státi boji!“ –
Na lůžko klesne – spánek už ho jímá –
po těžké práci sladce tak se dřímá!