Pohádka známá, známý děj. – Byl starý dobrý čaroděj, žil na pustině v bohabojném klidu a dobro činil lidu.
I přišel k němu kmotr z Čech – byl uplakán a samý vzdech, tak jako žebrák v hadrech byl a bosý a naříká a prosí:
„Ó, smiluj se, hle, chudý jsem a v cizích službách otrokem. Jsem bídou zmořen a žal sílu tráví, jak stačím na bezpráví?
Já paláce i zámky měl, vše uloupil mi nepřítel, ba, vykousal mne roveň zlému hadu i z knížecího hradu.
Já slávu měl – vše ztraceno, meč zlomen, slábne rameno. Co sláva? Co s ní? Nemám jiné touhy, než spasit život pouhý!“ –
I usmál se ten dobrý děd: „Jen tolik žádáš? Měj to hned! Zde hrnéček vem, ve tvé chýši chudé ti potěšením bude.
Vař, hrnéčku! mu řekni jen, a bude vařit celý den tu staroslavnou českou krmi vaši, medovou sladkou kaši!“
Poskočil kmotr – jaký ples! Hrnéček vzácný domů nes’, o závod doma v Čechách mladí, staří medovou kaši vaří.
Nepřítel skoro bez práce vzal hrady, zámky, paláce, a z půdy zlato, z lidu morek ssaje a loupí celé kraje.
Jak pán si všude počíná a pyšní se a vypíná a šlape, plivá i po lidském právu, i mrtvým krade slávu.
Čech kmotránek, ten v koutečku si hleděl svého hrnéčku, byl spokojen, že tak se jemu daří a vaří – kaši vaří.
Co jemu sláva? Zapomněl, že kdysi jakou taky měl, pokorně jenom do kouta se tlačí, a koutek ten mu stačí.
Ochable kloní hlavu svou, vetřelcům slouží s ochotou a před cizími na kolena padá, svou čest i práva zadá.
Sám v každý čas je hotový si nové připnout okovy, a pokorně jen do prsou se bije. Tak žije. – Ano, žije. –
Jak hezkým svět se jemu zdál! Hrnéček vařil dál a dál, proč po nemožném kmotránek by toužil? Rád třeba vrahu sloužil.
Kmotránku šťastný, směj se, směj, toť jako v ráji, juchej, hej! Medová kaše rozlévá se kolem i pod dubovým stolem.
A dny i léta, celý věk o překot vařil hrnéček, a kaše jizbou, v síni, po komoře se valí jako moře.
Kol všady je jí na kupy, zalila dvory, chalupy a rozlila se pěšinkami všemi po celé české zemi.
Kam hlédneš, všady kaše ta, lhostejnost, chabost prokletá a nedůvěra ve své vlastní síly na trudné cestě k cíli.
Pekelná kaše! Zas a zas se lepí k nohám, tíží nás. V ní topíme se všady, kam se hneme. – Kdy se z ní prokoušeme?
Cookies on Poetry Cove