V.

Zároveň s chrty, s ohaři pána na zámku hlídán hošík byl malý, Bůh ví, proč jemu ta milosť přána, že z měkkých loktů matce ho vzali

a dovlekli ho pod panskou střechu. V bídě byl zrozen, – co asi vzdechů vyslala k Bohu matička chudá! Však jaké štěstí! Kdy se tak udá!

Hraběnka mladá hošíka shledla, – byl bledý, churav, otrhán, bosý, – pod její hrudí hnulo se cosi, v živůtku těsném ňadra se zvedla.

V tu dobu právě podivnou shodou též lidumilnosť, na krátko pouze, – vysokým pánům stala se modou a paní, hovíc dávné už touze

proslavit také dobrým se činem, na zámek hocha přivésti dala. Tak rozloučili s jediným synem matičku chorou. – Proč pro něj lkala?

nepřála hochu snad toho štěstí? Zároveň s chrty hlídali hocha, tak jako chrtům kyjem a pěstí vtloukána jemu vědění trocha

do mladé bujné, nesklonné hlavy. Přítele neměl na světě šírém. – Rozkoší bujných nesena vírem hraběnka slíčná jinde se baví, –

snad dobré skutky jinde zas koná a její ručka měkká i vonná snad zase jinde chudáčka zvedá ze stínu bídy, z rodného hnízda. –

Však čilý hošík pěje a hvízdá, mladé mu srdce truchliti nedá. Jen někdy večer, kdy hvězdy planou a luka dýší opojnou vůní,

slzičky maně s oka mu kanou. – V oblohu hledí, v tu modrou tůni, podobnou hloubi vzdálených moří, kde divné perly třpytí se u dna.

Myšlénka dětská, hrdlička bludná bílým se křídlem v tůně ty noří, – Cože tam hledá? Hvězdičku jednu? A hošík v dumách potichu praví:

„Jak as je vzdálen ten blankyt tmavý? Snad z hloubi jeho přece jen zvednu jedenkrát perlu velkou a jasnou, před kterou ihned dojista shasnou

skleněné lustry v zámeckém sále. Za ni si zámek veliký koupím, slavnosti, hody budou tam stále, a na práh zlatý jakmile vstoupím,

princezna krásná vítat mne bude, podá mi obě své ručky jemné. – Pán dobrý, hodný stane se ze mne, přivedu ze vsi pachole chudé,

ve psinci dám ho vychovat taky – –“ V oblohu hledí, až jeho zraky bolem se tichým pomalu kalí a proudem se mu po tváři valí

veliké slzy – perličky třpytné. V takovou chvíli, za noci jasné, oblohou čistou hvězda se kmitne. – To hvězda padá. – Letí a hasne.

„Kam padne?“ hoch dí. – V tom jemu v oči šlehla zář bledá. Dívčinka mladá z pokojů panských na balkon vkročí. Sklenými dveřmi proud světla padá

jí na šat bílý. Z kadeře tmavé zdají se sálat plaménky žhavé: diadem skvostný z perel i zlata, kterým je kadeř nad čelem spjata,

k hochovi mluví čarovným svitem: „Jsou jiné hvězdy a perly jiné než ony v dálce, v obloze siné, ku kterým hledíš s posvátným citem.

Svůdněji, blíže tobě se třpytí!“– A hošík šeptá: „Snad také v žití takovou perlu naleznu kdysi!“ – Od oné chvíle častěji vídal

děvčátko bledé. Krok její hlídal. – Jak byly něžné, hebounké rysy těch dětsky plných, nevinných tváří! Z modrého oka hvězdičky září

a hošík smuten, zadumán praví: „Jak as je vzdálen ten blankyt tmavý? Však jednu hvězdu, jeden hled její snad přece zlovím v tom snivém oku!“ –

Perutí větru dny, léta spějí a chlapci brzo šestnácte roků. – Ještě byl chudým, ubohým posud, nechtěl se smířit krutý s ním osud

a přece, přece zvolna se blíží k hvězdám i perlám snů svých a touhy. Pohodí hlavou, málo ho tíží, že ona v panském zrozena loži

a on že chuďas otrok je pouhý. Roste proň jenom trní a hloží, však dechem jara i trní pučí a skrývá ostny bělavým květem. –

Hoch plaché štěstí znáti se učí. – Pohledem snivým, růžovým retem děvčátko často na něj se smálo. Jemu se při tom o hvězdách zdálo,

o perlách, které v oku jí svítí, i o těch, které zdobí vlas její v diadem spjaty. – – Počala zníti v zámeckém parku slavičí píseň.

Pod oknem jedním růže se chvějí a tam, kde květů největší tíseň, stojí hoch mladý. K němu se kloní z okénka děvče. – Dětmi jsou oba,

ale hoch v oheň skočil by pro ni, a ona? – ona? – Chlapec jí řekl: „Vím dobře, co je osudu zloba! Věk mládí mého smutně se vlekl

v temnotách, v bídě, v prachu a v kalu. – Ó, psem je chuďas, jenž žíti musí z milosti jiných! Co pozná žalu! Vzpomínka pouhá tíží a dusí. –

Do noci temné, uprostřed mraků svitla mi náhle hvězda tvých zraků, naději novou vzbudila ve mně. – Na širém, dálném okršku země

našel bych přece místečko jisté, ukryté, tiché, kde blaho čisté kvetlo by pro nás. Ó, touha smělá! Kéž jenom hrstku těch perel zlovím,

kterými plane obloha celá! Za hrstku perel chatrč bych koupil v údolí horském, zakrytou křovím, – pod střechu chudou s tebou bych vstoupil,

blaženě bychom spolu tam žili. – Jen hrstku perel kéž mi dá nebe!“ – A bledé děvče pravilo: „Milý! více než perly mám ráda tebe!

Čelenku moji z perel i zlata vezmi a zakup kouteček kdesi, daleko někde, ukrytý v lesy, kde naše láska čistá a svatá

tajit se bude před zlobou světa!“ – Ó jak byl šťasten v té krátké chvíli! Několik kroků a dojde k cíli! – V tom zazněl výkřik. Ó, chvíle kletá! –

Chlapec byl chycen jak zloděj sprostý, u něho našli dívčiny skvosty, diadém z perel a prsten zlatý. Těžkými pouty ruce mu spjaty. – –

V žaláři tmavém dvě dlouhá léta on bídně trávil. S divokým smíchem „Chudoba“ říkal, – „jediným hříchem. Kde ona vládne, vše hyne, zmírá.

Na oběť svoji jak upír slétá, tělo i ducha pářaty svírá. Chudoba stín je – a nechať smělé myšlénky klíčí ve hrdém čele,

v tom stínu sotva živořit mohou, po zemi bídně v prachu se plazit. – Ó, cítím v ňadrách myšlénku mnohou, která chce k světlu cestu si razit,

cítím žár v prsou a sílu v páži. – Však bída let můj do prachu sráží. V temnotách bloudím. Snad aspoň jednou ve tmách mi děsných zář ona svitne,

kterou plá zlato a perly třpytné, před kterou všady na světě blednou planoucí hvězdy v hlubinách nebe, kmitavé jiskry dívčinám v oku!“ –

Tím ve vězení dvé dlouhých roků v bídě a strasti těšíval sebe, – ta naděj život chránila hochu. A nesklamala! – Zámecká paní

zas přišla do vsi bavit se trochu dobrými skutky. Hebounkou dlaní otvírá sama šatlavu temnou. Zalíbil se jí ten vězeň mladý

„Svoboden budiž!“ praví „Pojď se mnou!“ Útrpně šeptá: „Jak děsno tady!“ – S úsměvem hledí na hocha stranou a černé oči divně jí planou. –

Hoch za ní kráčí v komnatu její. – Není víc krásnou, – však z hrdých tváří půvabu stopy doposud září a bujná ňadra vášní se chvějí. –

V komnatě její plno je zlata, stříbra i perel, kamení drahých. Zpozdilou láskou k hochu je jata a tajně tráví chvílku s ním mnohou.

Se srdcem plným nadějí blahých přemítá mladík: „Naděje svítá! Již nový život duše má vítá, krev cítím v ňadrách bouřněji bíti. –

Hle, mohu zlata dosyta míti, – mé paní vášeň všechno mi skytá! Proč se mám zdráhat za zlatou rudu bavit ji chvilku? – Až bohat budu – –

Ó, znám já v dálce dívčinu jednu, dcerušku její. K ní půjdu chvatem, tu k srdci svému s jásotem zvednu, od nožek k šíji zasypu zlatem,

modré jí oči zulíbám obě a svého nebe hvězdičky sobě najdu v jich hloubi, v taji tom svatém.“ –