Učitelka.

V údolíčku malém malá víska leží a kdo o ní neví, nalezne ji stěží. Zakryta je zcela ovocnými stromy, kostelík jen bílý vížku nad ně zvedá. –

Sem se utec každý, poklidu kdo hledá! Sem nevnikne bouře, snítky nepřelomí, v korunách jen šeptne tiše na přeletu, – z jara shodí dolů trochu bílých květů,

a je-li to v podzim, jako deštík zlatý příval rudých listí na dědinu sletí a zasype zpola malé, bílé chaty. Po kolena skoro baculaté děti

v lupení se brodí. – Slunéčko-li svitne, na každou se větev babí léto chytne – vše je zapředeno jemnou pavučinou – celá víska v poutech ocítí se maně –

od chaty se k chatě zlaté nitky vinou, od srdéčka k srdci – od Jeníka k Haně. – Ó, v takové chvíli, nechť je zima blíže, srdci veseleji – v dálce jaro tuší! – – –

A ten zákmit slunka na práh jedné chýže vyvábí dvé dobrých, bohumilých duší. – Na lávku si sednou, staré údy hřejou – jim to věru dobře pohromadě sluší!

Za ruce se drží, hlavy se jim chvějou a k sobě se kloní. – Šedivé dvě hlavy, jak by pavučiny kolem opředly je. – Pohled však je posud stále usměvavý

a pod vetchou hrudí mladé srdce bije. – Manželé dva staří! – Na tom světě božím pospolu šli dlouho, trním, též i hložím razili si cestu zkrvácenou dlaní. –

Čas teď odpočinout po tak dlouhé pouti, na útrapy prošlé sladko vzpomenouti. – Sami jsou, ba, sami! Přece chvilku ani se jim nezasteskne! Minutou se zdají

měsíce jim celé. – V zimě malé děti k nim se na jesličky dívat chodívají – (nejpěknější stavět starý Matouš umí) – a hned časně z jara nad chatou se sletí

hejna vlaštoviček, křídélkoma šumí, prohání se čile, štěbetá a hvízdá, a pod střechou lepí útulná si hnízda. Po hřebenu pyšně holubi se honí –

hejno krotkých sykor zpívá na jabloni, která v okna tluče květnou ratolestí. Smaragdová réva kolem nich se vine a jdete-li kolem, mile vám z nich kyne

nerušený poklid, opravdové štěstí. – – Jednou v podjeseni – v tichou chatu maně k hospodářům dobrým ptáče přiletělo. Snad se bálo zimy, ukrýti se chtělo? – –

Podivné to ptáče! Sotva hlédlo na ně tmavomodrým okem a již rukou vlastní útulné a teplé hnízdečko mu staví starouškové oba, neskonale šťastní,

že se mu zde líbí. – Snáší bez únavy, čím by koutek pro ně mohli ozdobiti. A to divné ptáče hledí na ně zticha, mladou hlavu kloní, zádumčivě vzdychá –

stařenku pak milou do náruče chytí, líbá ji a pláče. – Hostitelé šedí uleknuti práci odhodili všecku. Co se stalo jenom ubohému děcku?

Hosta svého těší jak umí a vědí – ale host jich milý, bledé děvče, mladé, mlčí a jen čelo v bílé dlaně klade – slzet neustává. – Co si počít mají?

Starouškové oba do pláče se dají. – Komůrku jí malou upravili čistě, však se u nich hostu bude líbit jistě! Upravili všechno čistě tak a ladně –

ještě okénečko vystlali jí mechem, se zpěvákem klícku pověsili nad ně a čekali potom s utajeným dechem, jak se bude děcku hnízdečko to líbit?

Zasmála se dívka, zasmáli se staří: „Ať se vám tu, slečno,“ děli, „dobře dáří!“ – Hněvala se dívka – musili ji slíbit, že ji budou svojí Anežkou jen zváti,

ona je pak vždycky otcem jen a mátí. – Po komůrce malé ohlíží se kolem, kývne mladou hlavou, k okénečku skočí – starouškové vidí, že jí vlhnou oči –

ale proč to zase? Jakým trpí bolem? Ve kleci v tom ptáče zahvízdalo zticha. Dívka hlédla k němu: „Ubožátko!“ vzdychá. „Hle, do mřížek marně křídélkoma buší,

pokukuje smutně k nebi blankytnému, a zpěv jeho našel ozvěnu v mé duši. Starouškové hodní, přejte vězni svému, nechať volně letí za cílem své touhy,

čistým volným vzduchem, zelenavou nivou!“ – Sepjala své ručky s prosbou lichotivou, ale dávno stačil její pohled pouhý! Kmet nejistou rukou klícku otevírá

a stařenka ptáka z okénečka pouští, za miláčkem prchlým lítostivě zírá. – A pták nedaleko usedl si v houští, zatřepetal křídly – jako v polosnění

zaštěbetal cosi, a hle, zpátky letí, letí ve svou klícku, zpátky do vězení. – Zasmáli se staří jako malé děti – ale bledé děvče znova skoro pláče:

„Ty jsi zvyklo poutu – závidím ti, ptáče!“ – Staří lidé večer, ve své jizbě chudé, sedli vedle krbu. – Kolem šero vládne, v krbu jenom svítí ještě jiskry rudé! –

Do práce dnes věru nechce se jim žádné. – Matoušova dýmka nějak špatně hoří, nit a jehla padá z rukou jeho ženě. – V doutnající popel hledí zamyšleně –

někdy povzdechnou si, chvilku zahovoří. „Divné je to dítě!“ Matouš v dumách praví. – „Nešťastná to dívka!“ žena odpovídá, „poznala už dobře, co je strasť i bída,

neštěstí se dotklo její mladé hlavy. Bez otce i matky sama kráčí světem, jaro její řídkým ozdobeno květem. Život je tak těžký – slabé její síly!

Ach, mne bolí srdce, hlavičku-li chýlí, jako poupě vonné, které zvolna vadne!“ – Matouš kývá hlavou: „Jaké hezké poupě! Z modravých-li oček pohled na tě padne,

staré srdce mládne! – A ten osud hloupě s lidmi zahrává si! – Má být učitelkou! Ona – sama dítě! – Sám náš kantor šedý s drobnou chasou mívá zlosť a práci velkou,

než do lebky vpraví všeliké jim vědy! – Ó, ten svět je nyní věru přeučený! Nač že mají v knihách slídit také ženy? a mladý svůj život v dusné ničit škole?

Pro takové děcko věru lépe sluší vesele a bujně točiti se v kole. – Sám bych provedl ji – třeba starou duši unavením pustil! Dobře bych si věru

ještě uměl dupnout!“ – Při tom v pološeru stranou pozoruje, jak se žena mračí. Vyklepává dýmku a smích tajně dusí. – „A jestliže přece ženy učit musí –

zkušenější lépe také práci stačí – a já říci mohu, drahá moje ženo, ty bys byla věru ještě nad kantory!“ – Hněvala se trochu – ale krátké vzdory,

ve chvíli zas bylo všechno zkonejšeno. Svorně zavzdychali oba v zadumání: „Ubohé to děcko! – kéž je Pán Bůh chrání!“ – Měsíc venku svítí. – V okénečku malém

spanilá se hlava roztomile kloní. – Ubohé to děvče! Rozpoutány valem pod hebounkým čelem myšlénky se honí. „Sama jsem, ba, sama na tom světě širém

a kolem mne život děsným hučí vírem. Nemám pranikoho. A kdybych i měla, co že bych mu řekla? Plakati bych chtěla – ale mému pláči kdo by porozuměl?

Druhdy mojí hlavou ohlas touhy šuměl: ,Směle jenom k cíli, neunavně k předu – bolí cizí milosť, váže dobrodiní – vybojuj si volnosť!‘ – U cíle jsem nyní

a mé srdce plno bolesti a jedu. – Vidím, byl to přelud – pouta vleku s sebou. Jakés touhy temné krev mi z ňader střebou. U cíle jsem přece – po čem mohu toužit?

Ó, je krásný osud vlasti, lidu sloužit, símě lásky k dobru klásti v srdce mladá. – Z těchto srdcí jednou velký národ vzroste – – Proč na moje ňadra teskno divné padá?

K mládeži chci mluvit: ,Pod svou hrudí noste pravdu jen a právo! Znáte předky svoje? táhli pro svit pravdy v nekonečné boje, – nestlí jejich paměť pod mohylou věků!‘ –

Ó, jaký to osud hodný závidění vychovávat vnuky nesmrtelných reků. – – Ne, teď není času k neplodnému snění, – starý zápas počli vrazi v novém vzteku,

třeba aby každý dnes byl bojovníkem a ta naše mládež aby plným šikem vstoupila, kde řídne sporá naše řada. Nemluvte, že slabé dívčí rámě k boji, –

nadšení své duše, sny a touhu svoji pomalu chci, věrně vdechnout v srdce mladá. – Sama pak? – Ať pouto na mých rukou chřestí, – snad si najdu přece někde kvítek štěstí.

S osudem ať rvu se i o kousek chleba, předtuchou ať divnou krev mi časem stydne, – zdá se mi, že málo k mému blahu třeba: jenom koutek klidný a pak – srdce klidné!“ – –

Svítí plná luna s tmavomodré výše. – Celá víska dřímá klidně tak a tiše. Kolem kostelíka malý hřbitov zříti, sem tam na pomníku zlaté písmo svítí,

černé kříže stojí klidně tak a tiše. – – Stařenka když dobrá druhého dne z rána do komůrky vešla, celá ulekána zbožné pozdravení ani nedořekla,

chvěla se a bledla, vytřeštila oči, žehnala se křížem proti moci pekla – div že nepoklesla. – Vše se kol ní točí. – Vidí, nade knihou dumá děvče mladé,

do hebounkých dlaní bílé čelo klade – ale před ním lebka, lidská lebka leží – ano, holá lebka! – Zvolna jen a stěží nabyla zas vlády hospodyně šedá.

Zavolala muže – za dívčinou stáli, spínali jen ruce, promluvit se báli, jeden u druhého marně rady hledá. V tom se obrátilo podivné to dítě,

pozvedlo k nim zraky, usmálo se na ně – a ti dobří lidé stáli rozpačitě, na rtu však jim úsměv objevil se maně, na rtu, který chvěl se strachem pověrčivým.

Stařenka pak děla: „Zlaté děcko moje, co ta lebka značí? Nehodí se k živým! proč má ještě bloudit světem bez pokoje? Přej jí, prosím, klidu v posvěcené zemi,

tam je místo její, pokud neprobudí Bůh ji k soudu svému!“ Starý Matouš němý jenom hlavou kýval. – Bílé dlaně k hrudi přitiskla si dívka. – „Ach, ta lebka,“ děla,

„dlouho jedinou mi byla přítelkyní – a mou družkou věrnou zůstane i nyní. Hle, z těch bílých kostí, v kterých kdysi vřela myšlének snad bouře, mrtvý poklid hledí –

na otázku mnohou je mi odpovědí. A na svou tu družku pohlédnu-li z rána: ,Pracuj!‘ volá ke mně ,na sny času dosti za hřbitovním prahem!‘“ – Dívka zadumána

sklonila se k lebce. – Novému však hosti, pozvanému z hrobu, starouškové zlatí nepřivykli nijak. Tajnou hrůzou jatí pohlíželi k lebce jaksi podezřivě,

a stařenka choti zašeptala snivě: „Jak jsem nyní ráda, že jsem si tě vzala, věru, že bych sama se teď bála tady. Ach, kamkoli hlednu, vidím jenom všady

strašlivou tu lebku! Kde ji vypátrala? A když jednou k soudu mrtvý z hrobu vstane, kde svou hlavu najde? Smiluj se, Ó, Pane!“ – Mlčí Matouš, jenom šedou hlavou kývá. –

Stařenka se často klíční dirkou dívá: – nehne se ta lebka? Častokráte zřela dívku nad ní dumat, hlavu na ni klásti – Ó, kterak se hrůzou při tom nezatřásti! – –

Prchly dny a týdny – zima přeletěla. – Jednou Matouš z rána – dívka vyšla z domu – rozhodl se pracně, pomodlil se k Bohu, křižoval se stále, pot mu proudil s čela,

lebku vzal a pohřbil v posvěcené zemi. – Hrdě se pak vrátil spokojen a němý – A ubohá dívka nepoznala zcela ztrátu družky svojí. – Aj, což zapomněla

každodenně zírat na vybledlé kosti, slyšet od nich: „Pracuj, na sny času dosti za hřbitovním prahem!“ – Vzejdou v krušném žití krásnější sny mnohdy, nežli možno sníti,

pod zelenou travou, pod vysokým rovem. – Starý Matouš bál se vyrušit ji slovem. Pěšinou vždy stejnou učitelka mladá vycházela z vísky každodenně z rána,

a nechť vítr řádí, mlha nechať padá, ať je celá cesta sněhem zasypána, nechať mráz je krutý – cos ji v dálku pudí – v prostřed zimy jaro nosí ve své hrudi. –

Za dědinou blízko stejně potkávala mladého vždy muže. – Dobře již ho znala, třeba ani slova nemluvili spolu. – Pozdravil ji mlčky, pohledl jí v oči,

ale ňadra její div se nerozskočí něhou prvé lásky, která nezná bolu. – Vracela se zpátky – potkala jej znova – prošli vedle sebe, nemluvili slova,

oba dva se jenom lehce uzarděli, pohledem si pouhým všechno pověděli. – A ten pohled krátký, snů však dlouhá řada, vystačila zcela pro dvě srdce mladá.

Zřela mnohdy smutek v bledé jeho líci, neměla však síly: „Co tě rmoutí?“ říci. – Divno, proč se bálo nevinné to dítě chvíle, ve které jí řekne: „Miluji tě.“ –

A ta chvíle přišla. – Jednou bez pozdravu za ruku ji pojal. Naklonila hlavu, viděla však přece, jak mu oko září. Ptal se: „Chceš jít, drahá, se mnou ku oltáři?

Hle, já vybojoval pro tu naši lásku útulný si koutek, klidné hnízdo malé. – Mám po čem jsem dlouho toužil neskonale. Jenom pro tě, drahá, pro svou zlatovlásku,

pracoval jsem v potu. Dosáhl jsem cíle. – Smím snad věřit, milá, že jsem dobře četl ve tvém oku snivém a že pro mne zkvetl kvítek tvojí lásky? Proč tvé ručky bílé

chvějí se a chladnou? Čekám odpovědi: Miluješ mne vskutku, chceš mou ženou býti a v mou rodnou zemi chceš-li se mnou jíti?“ – A dívčina snivě v jedno místo hledí,

sličná tvář jí zvolna bledla, sinavěla, aby rudou září zaplanula zase. Ret její byl němý, hruď se bolem chvěla. – Ó, ta slova lásky, na něž těšila se, –

třeba se jich bála – kterak divně zněla v jazyku jí cizím, v řeči nepřítele, jejímu jenž lidu vrahem po staletí. – Zaťala v ret zoubky, by se přestal chvěti,

mladou hlavu znova pozvedla pak směle. Zval ji v cizí kraje, v rodné kraje svoje. „Půjdeš se mnou?“ ptal se plný nepokoje. Před jejím však okem dlouhé táhly šiky, –

zástup malých dětí. – Rostly v bojovníky, oči jejich plály, pozvedaly hlavy, ku předu se braly směle, bez únavy. – Znala jejich cíle, vždyť je sama vedla,

nepřátelské řady jako zhoubné mraky čekaly je blízko. Rděla se i bledla, – mezi nepřátely uviděla taky líce svého druha. – Ze svého snad šiku

měla odejíti? uprchnouti z boje? Ó vždyť zasvětila celé žití svoje vychování nových statných zápasníků. – A muž mladý lapil její ručku znova.

„Půjdeš se mnou?“ šeptal plný nepokoje. Upřela naň ještě jeden pohled krátký. „Nikdy!“ řekla tiše. Více ani slova a prchala v dálku – nepohledla zpátky. –

Starouškové dobří jak se polekali, když se navrátila k smrti unavena. – Vidí, cos ji bolí – ale nezastená – jenom tvář jí bledne, jenom zrak se kalí.

Potichu jim praví – že ji sotva slyší: „Musím odtud brzo – přišel rozkaz vyšší!“ – Brzo, příliš brzo též je opustila! Na rtíku se jejím úsměv neukázal,

uhas' oheň v oku, ústa něma byla. – Staroušek se stokrát každodenně tázal: „Co ti schází, děcko?“ – Nepohlédla k němu. Ale ponenáhlu porozuměl všemu. –

Obecní kdys posel dones' lístek bílý z města mladé slečně. Nechtěla ho vzíti, v třesoucích se rukou držela jej chvíli – pak jej upustila. – Slzu chtěla skrýti –

prchla do komůrky, na klíč zavřela se. – Nad lístečkem bílým vespolek se ptají starouškové oba, co s ním počít mají? Prohlédli jej stokrát – odložili zase,

na dlani jej váží a jich ňadra svírá jakás divná bázeň. – Dlouho stařík šedý rozmýšlel se – váhal – přece naposledy pomalu a vážně lístek otevírá –

přes rameno jemu hospodyně zírá. – Cizí řečí psán je! Ale Matouš jednou na vojně byl dlouho! Sebral paměť svoji, čte a vysvětluje co v tom psaní stojí. –

Zapotil se chudák! – Na sebe pak hlednou oba staří lidé. – Toto asi stálo v kratinkém tom listě: „Dlouho se mi zdálo cos o ráji nebes – byl to přelud pouhý!

v dým se rozplynuly všechny moje touhy. – Tys mne nepoznala – snad se ve mně mýlíš – odpověď však tvoje byla krutou příliš. My se nesejdeme! Sny a touhy klamné

daleko mne svedly – nemožno se vrátit na dráhu zas pustou. Pomodli se za mne! Bez tebe co život? – Třeba cestu skrátit.“ – – Tomu všemu sice málo rozuměli,

na podpis však dlouho udiveně zřeli. – „Hle – z továrny, z města úředník jí píše – takový pán velký!“ šeptali si tiše. „Proč ho jenom nechce? To by bylo štěstí!“

Ale učitelka jenom hlavu kloní. – Zapomněli brzo na vše strachem o ni. – A když jarním květem vzplály ratolesti na jabloni, která chránila jim chatu,

ulehlo to bledé roztomilé děcko. – Snášeli mu léky v neunavném chvatu – zaříkávat dali – ale což to všecko! Vadne jejich růže – žal jí oko kalí,

ale zastenat ji nikdo neuslyší. – Odešla jim na vždy – přišel rozkaz vyšší. – A když starouškové mrtvou pochovali, objali se pevně, děli se slzami:

„Jak nám bude smutno! Jsme tak sami, sami!“