S nebe na zem vkročil velký Svatogor. –
Nad vrcholky sosen, nad temena hor
do tmavých až mraků hlava jeho čněla.
Pod ním sirá země v základech se chvěla,
lesy jeho dechem klonily se k zemi,
a když mluvil, hromem zavzněl obzor němý.
Vladimíru knězi on se nepokořil,
v neskrocené pýše bílá města bořil,
prstem věže kácel pro zábavu svoji
a vyzýval drze bohatýry k boji.
Však což proti němu zmohou lidské síly?
bojarové všichni před ním ustoupili. –
A když jednou k zemi hleděl v pohrdání,
u svých nohou spatřil na skalnaté pláni
zemdleného muže. V neunavném spěchu
půdu těžkým pluhem kypřil bez oddechu. –
Svatogor se sklonil, – jak když vrch se kácí. –
„Postůj, bídný červe, pomohu ti v práci!“ –
Uchopil se pluhu, ale jaká tíže!
Což tu ocel klatou v zemi kouzlo víže?
Marně namáhá se, pot mu proudí s čela,
nestačí tu věru jeho síla celá!
Do úpadu zemdlen k rolníkovi praví:
„Bídný, zemský červe, ušetřím tvé hlavy,
Svatogor jsem, silák, který města boří,
vyvracuje hory, údoly z nich tvoří.
Řeky stavím v běhu, kácím bujné lesy,
moře, zem i nebe síly mé se děsí.
Řekni však, co v zemi starý pluh ten víže,
že já, který skálu zvedám bez obtíže,
nemohu jím hnouti?“ – Muž se usmál pouze,
s čela pot si utřel a děl: „Lidská nouze!“ –