Paprslek kmit se v tiché doubraviny
a mocí kouzla změnil ve rubíny
nade mnou sněhy v temných haluzích,
a třpytných větví zapletené stíny
k mým nohám tiše padly ve kruzích.
Sám kráčím v háji s nakloněnou hlavou,
mé myšlenky se v dálku rozletly
a jako sněhy kolem září hravou
ve snivé hrudi v duhu rozkvetly.
Kam vede cesta? – Kolkolem sníh leží.
Hle, malých nožek stopa v dálku běží,
dvou dívčích nožek, jež tu kráčely.
Sníh nezavál ji, dosud zcela svěží
mně kyne dále v lesklém úběli.
K těm stopám sobě kreslím nožku bílou
i měkké tílko, oval ramene –
krev moje v ňadrech proudí kouzla silou
a hlavou letí touhy plamenné.
Ó veď mne, stopo, v náruč víly vnadné!
Sníh kolkolem a sněhy jsou tak chladné!
Snad okřeju zas v teplém objetí;
snad s tmavých očí slunka záblesk padne
a v srdce mého sněhy zaletí! – – –
Hle, nové stopy – ku dívčím se pojí...
to muž se potkal s dívkou tajemnou.
Ó rozumím! a hlavu klopím svoji:
mou laňku někdo lapil přede mnou.