Sluha.

Přetéká vínem zlatá číš, – aj, pane Voku, o čem sníš? Na dlažbě zvoní pohár překocený a mna si čelo prudce vstává Vok.

Jde temnou síní, hmatá podél stěny a pustou klenbou duní jeho krok. Hled jeho plane, rty se šeptem chvějí: „Však překonám ten dětský odpor její

a ze rtů svůdných budu rozkoš pít! Je v pevné kleci, mříže nerozláme a vzdechy, pláč? – To všechno dobře známe, já přísahal, že mojí musí být!“ –

Juž vidí v šeru dvéře okované, za nimi čeká rozkoš, bujný sen. – V tom šedý sluha náhle před ním stane jak socha mrtvá o meč podepřen.

Vok zuby skřípá, jeho hled jej děsí, a vztekle volá: „Z cesty, otroku!“ pěsť zatíná, vous rozcuchaný rve si a dýku marně hledá po boku.

Kmet stojí před ním, klidně čelo zvedá, do stropu, zdá se, roste hlava šedá a v oku slzou temný blýská žal. „Stůj, pane!“ praví, „chraň se, chraň se zrady!

Vím, v této klenbě vězníš kvítek mladý, jenž na tvé cestě maně rozkvétal. Však hezký panoš dříve než ty, pane, tu růži poznal, děcko milované

a její láskou, jejím dechem žil. Což, – ty jsi pánem! Kdo ti bránit může, bys nevylíbal něhu z bílé růže a podle vůle kvítek nezlomil?

Ty můžeš píti blaho z číše plné. – A mladý hoch? – Ten bloudí, tobě klne, mrak zoufalosti v jeho duši pad. O pomstě dumá, věrné sbírá druhy,

chce tobě krví platit staré dluhy, – ó chraň se, chraň, než pozdě bude snad!“ – V tom pokřik divý zavzněl na nádvoří, do oken padá záře nachová.

„Ó, prchni, pane! běda! zámek hoří! Ó, prchni odsud!“ sluha zděšen volá, „slyš: Pomstu, pomstu! hromem hučí z dola, jen rychlý útěk tebe zachová!“ –

„Stůj!“ mladý panoš náhle ze tmy skočí a divým žárem planou jeho oči. „Dnes duše má se pomsty nasytí! Zhyň, bídný lotře, vrahu mého blaha!“ –

a nad hlavou mu blýská ocel nahá. Tu starý sluha páž mu zachytí. – Vok uskočil a šerem prchá, – sketa! Meč maně padá v lysou lebku kmeta. –

Pak ticho. – Slyšet, kterak na kámen krev starce kane krůpěj za krůpějí, jak sípavý dech proudí zdlouhavěji a ze rtů volně těžký prchá sten. –

A mladý panoš černým okem svítě se dveří pevných sráží závory. „Pojď, holubičko, drahé moje dítě, pojď v náruč mou, z mých tebe vyrvat páží

se nikdo více věru neodváží, – pojď, prchnem spolu v dálku, za hory!“ – A k hrudi tiskne svoji růži bílou, ret svůdný líbá, hladí zlatý vlas.

Kmet hlavu zvedá slední ještě silou, krev horká, černá, barví vlas mu šedý, jak z mohyly zní dutě jeho hlas: „Mé dítě! dcero! postůj, naposledy

mě polib ještě, než tě ztratím zas! Juž peruť smrti šumí nad mou skrání, – já pánu svému věrně život dal, ty vezmi sobě moje požehnání!“

A v rukou dceři stařec dokonal. –