Slečinka z Vídně!

Slečinka z Vídně! Směje se vlídně vzácný host! Ne, pyšná není, opravdu není,

milá a skromná, až k udivení, opravdu sama líbeznost. A kterak bruslí! Tak jako v tanci krouží a víří tu s elegancí.

Vznáší se jako ta sněhová hvězdička útlá a lehýčká, která se ve vzduchu třese, než se jí do vlasů snese.

Jaká to jízda! A dandyové malého hnízda hledí k ní z daleka zdivení, ztajili dech –

Jaké to divné a rozkošné stvoření! A v srdci všech strach jakýs maně se hlásí. Ó, lvici tuší v té malinké slečince,

pohledem pohltí našince! Bojí se divné té krásy! A sražen v tlupu, mladý svět pohlíží,

jak krouží okolo podobna ostříži, hledajíc lupu. – – Jak směle po lesklé hladině rýsuje spirály v ledu.

Náhle se rozletí k předu a přímo mezi ně! Plamenem očka jí žhou, zoubky se třpytí –

do koho z nás se tu zakousnou? Hu, hu hu! Koho z nás pohltí asi? Hrůza je uchvátí, na všechny strany se splašeně obrátí,

útěk je spasí! – – Přejela slečinka s úsměvem na líci, všem se však z daleka vyhne, jenom se obloukem mihne. –

Bláhoví zajíci, nejste vy potravou pro lvici!