Ku potoku z rána vyběhla si, rozplétala svoje hebké vlasy, bujným smíchem zvonil její rtík. Škoda je tě, škoda, děvče mladé,
po břehu se blíž a blíže krade s černým okem Slavík loupežník. Stanul, hledí krásou opojený: „Jak je hezká, svěží spanilá!
Jest mi třeba mladé, svižné ženy, která by mně šípy ostřila!“ Obejmul ji, černým okem svítě: „Nelekej se, dívko bázlivá!“ –
Neleklo se roztomilé dítě, mladou hlavu zvedá vzdorovitě, v oči se mu hrdě posmívá: „Nepravdu mi lidé vyprávěli,
že je Slavík jako orel smělý, že mu vražda nejmilejší hrou. Hle, on zatím jenom laškuje si, malé děti rudým vousem děsí,
v náruč jímá dívku bezbrannou!“ – „Líbíš se mi, – chceš být ženou mojí?“ se smíchem jí lupič na to děl, „svatební nám lůžko louka strojí –“
a juž pevně chyt’ ji v náruč svoji, s jásotem ji v dálku unášel. „Budu tvojí!“ dívka šeptala mu, „svatební však dárek žádat smím?“ –
„Hory zlata, spoustu drahokamů u tvých nohou ihned položím!“ – „Nechci zlata, jiné chovám přání, – síly své mi podej důkazy!“ –
Poklonil se Slavík v usmívání: „Čekám, paní, na tvé rozkazy!“ „Za horami zámek nedostupný, v pevném zámku žije Tatar zpupný,
králeviče vězní drahný čas. Letem vichru pospěš, milý, k hradu, rozbij brány, stoupni přes ohradu, s králevičem vrať se ke mně zas!“ – –
Zulíbal jí Slavík ručky obě, na vraníku v divý dal se let, a než dívka pomyslila sobě, s králevičem švarným jede zpět.
V náruč svou ji bez odporu svírá: „Rozkaz tvůj jsem věrně vykonal!“ Na zajatce mladé děvče zírá, v mladém srdci vzrůstá temný žal.
„Jedna zkouška mi však nepostačí!“ praví šeptem, klopí zraky v zem. Slavík trochu mrzutě se mračí, hlavou kývá: „Jsem tvým otrokem!“ –
„Kolik slzí jsem už vyplakala, tolik perlí“ – dívka rozkázala, – „vylov pro mne v moři hlubokém!“ – Skočil Slavík, do daleka letí,
vychloubá se: „Všechno je mi hrou!“ – Králeviči zatím do objetí švarné děvče kloní hlavu svou. –
Cookies on Poetry Cove