Sestra Věnceslava mladá snivá hlava. V očích noc je tmavá. Co v té noci blýská?
Proč své zoubky vtiská do růžových rtíků, a proč v okamžiku zhořkne úsměv její
v krásném obličeji? Z průsvitavých tváří divného cos září. Nervosně se chvějí
drobné ručky její křečovitě spjaté. Při modlitbě svaté růženec se maně
smekne s bílé dlaně, v klín jí ruce klesnou. Ňadra bouří děsnou dmou se, pnou se chvatem,
div se nerozskočí. Vytřeštěné oči v temné bloudí dáli, a ten pohled pálí.
Rty se otevřely, jakýs úsměv smělý, svůdně vyzývavý a růměnec žhavý
divným štěstím září z průsvitavých tváří. Co vidí v té dáli? Proč ten pohled pálí?
Čím to srdce buší, a ve snivé duši co se na dně tají? Novicky se ptají.
Sestra Věnceslava světice je pravá! Sestra Věnceslava vyvolená hlava!
Ale – – Bylo jednou – vzpomínky již blednou – v šumném proudu žití vášní vlnobití
zaneslo ji v moře poklesků a hoře. Sladkost hříchů hrozná! Kdo ji jednou pozná,
jak do proudu kámen těžce padá zmámen strašné do hlubiny prokletí a viny.
A ta hlava svatá divým proudem jatá bez rady a vesla v černé víry klesla.
A ve hříších žila, opojný jed pila, výstrahám se smála, hříšnou rozkoš ssála,
víc než číši jednu dopila až ke dnu. – Ale Bůh je živý, mocný, dobrotivý,
její duši hledal, zahynout jí nedal. Z neřestí ji zvedl, ku pravdě ji vedl.
Z kalných oněch vírů do přístavu míru vešla duše bludná. Zahořkl jí u dna
sladký pohár hříchů. Ve klášterním tichu v těžké kázni nyní pokání své činí
jak světice pravá sestra Věnceslava. – – – S citů směsí pestrou za velebnou sestrou
zří novicky mladé. Závist se jim krade do nevinných duší, a srdéčkem buší
jakás touha žhavá. Šeptají si v snění: „Šťastná k závidění sestra Věnceslava!“
Cookies on Poetry Cove