A démon oči zvedl plaše a zulíbal jí šatu lem. – „Jak dětské jsou ty hračky vaše!“ mu děla s trpkým posměchem.
„Jen hlavy kloňte před svou paní, vždyť dobře vím, že ve své dlani já vězním celý šírý svět! Jen skrývej, skrývej v prachu líce,
tys’ otrok pouhý, ničím více – a otrok má se v prachu chvět. Chci vrátit se! – V tom světě celém bych bez výsledku hledala,
kdo vstříc mně šel by s mužným čelem. – Smrť ustupuje zsinalá, když kolem ní se beru krokem, a přísahám, že svůdným okem
bych všechny bohy zjímala. – Roj otroků zřím vůkol pouze a nikde, nikde člověka!“ – K ní démon hleděl v palné touze.
„Tys’ krutou,“ děl, „však neleká se tvého hněvu duch můj vroucí. Tvých očí záře nehasnoucí jen lásky hvězdou vždy mně buď! – –
Chceš slyšet? Právě před hodinou spiklenci vešli v klenbu stinnou a brousí nože na tvou hruď. A přísahají: „Zhyne, zhyne
dřív ještě, nežli týden mine!“ – Kde tvoje moc je čarovná?“ Jen zasmála se královna. „Ó, kolikráte zrádnou dýku
jsem nad svou hlavou viděla, – já okem hledla, – v okamžiku mně k nohám dýka letěla!“ – „„Na hlavu tvoji kletbu temnou
ve chrámě kněží vrhají –““ „A zítra budou píti se mnou a milkovat se potají! – Juž zanech toho! – Nepoděsí
mě vášeň divá, vzpoura jich, ať otrok šílen pouta rve si, jen hříčkou mojí věčně bude, – je sladším krve tmavorudé
vždy políbení retů mých! – Jen loutky pouhé všady vidím, – – jak bídný dav ten nenávidím!“ –
Cookies on Poetry Cove