Štít holé skály pne se k nebi a po stranách se propasť šklebí, na stráni led a sypký sníh. – Zde na pomezí jiných světů
se démon hrdý stavil v letu a z pevných rukou svalnatých své břímě vábné lehce složil. – Jak celý kraj by náhle ožil,
vše zachvělo se. – Mlha bílá, jak nočních duchů vážný sbor, se z temných roklí vyvalila a sněhy svitly čerstvou krví,
červánků nachem polité. – A smělá žena v záři té jen nepokojně stáhla brvy a vzhůru zvedla ruku svou:
„Dál, otroku, mě provoď v letu do tajné říše jiných světů, v tu modrou výši bezednou nechť oči moje prohlédnou!“ –
„Ó šílená!“ děl démon ženě a zrak svůj zvedl roztouženě. „Kdy touha tvoje ustane? V mé objetí se nakloň tiše
a pijme rozkoš z plné číše, nechť lásky svit nám zaplane! Tys’ v moci mé, tys’ mojí, mojí! já zlíbám hruď tvou labutí,
vděk údů tvých mé touhy zkojí!“ – Už strhnout chtěl ji v náruč svoji ve vášně mocném vzplanutí, – v tom orel vrh se proti němu,
jak bránit chtěl by odvážnému, hruď její zakryl perutí. „To kořisť moje!“ s bleskem v oku vzkřik démon temný hněvivě
a těžký balvan proti soku nad hlavu pozved hrozivě. – Jak Titanové stejné síly o vnadnou kořisť zápasili, –
pod nima země duněla. A s úsměškem kol hebkých rtíků na hněv i rány bojovníků ta hrdá žena hleděla.
Pak děla jim: „Ó skloňte hlavy! Proč zápas tento divoký? Proč démon válčí do únavy? Proč, orle šedý, spár tvůj dravý
se marně láme útoky? Proč zápasíte v hrdé pýše? Já vládnu zde, to moje říše a vy jste mýma otroky!“ –
A s ňader strhla roušku bílou. – Ustáli oba v zuření a překonáni vnady sílou jí k nohám klesli zemdleni.
Cookies on Poetry Cove