A výše pluli. – Zeleň luhů, vod jasný blankyt, hory v kruhu, vše mizelo jim pod nohou. – V tom nesčíslné orlů davy,
jak v šeru nočním oblak tmavý, za nima vzlétly oblohou. Kol srazily se v kruhu těsném, jich křídla mocně šuměla,
zrak probleskoval v žáru děsném, na spárech krev jim chlípěla. A v prostřed mraku svůdná žena, o rámě ducha podepřena,
jak bílá labuť letěla. Vždy víc se úžil kruh ten vírný, skřek divý tichem zazníval a perutí dav přenesmírný
svit luny chmurou zakrýval. Již na všech stranách ostré spáry po bílém těle mířily a na ramene kypré tvary
již vrhnout chtěl se orel starý a zbrotit úběl spanilý. Ku ráně již se hlava vznesla, hled jeho děsně krví vzplál. –
V tom křídla jeho zpátky klesla, jak v bouři prudké lodní vesla, jež nával vlny v hloubku sklál, a bleskem oka svůdné ženy,
jak šípu hrotem zasažený, kles mrtev k zemi výše král. A postrašeny ohněm zraku se rozletěly roje ptáků.
Jak vichřice, když povstane, chmur těžkých závoj rozežene a na obloze nezkalené zjev luny znovu zaplane,
tak svůdná žena, labuť bílá, se v modru čistém objevila. Své čelo pjala vítězné. – Leč kolem skráně líbezné,
nad bílým tělem orel dravý svá křídla černá prostíral, plul tiše, zvolna, bez obavy a mocné spáry rozvíral.
Zrak ženy vnadné, peklem žhoucí se rozhněvaný k němu zved a jako blesky nehasnoucí, se potkal s hledem zpurný hled.
Tak plny jisker, plny síly jich temné zraky zápasily. – Tu zbledla náhle ženy tvář a přemožený krutým bojem
hled skryl se víček pod závojem, jak v mlze ranní hvězdy zář. – Blíž na svá prsa tělo vnadné svou paží démon přivinul.
„Proč, drahá, chvíš se? Mrtev padne, ty kážeš-li, by zahynul! Já – věrný otrok slova tvého jej srazím s modra blankytného!“ –
Tak zašeptal. Leč její hled se v nové pýše k němu zved. – Se smíchem děla pohrdavým: „Nechť s námi letí v šerou dál
a jako otrok listem hravým mne zastiňuje křídlem tmavým on, mračné výše pán a král!“ –
Cookies on Poetry Cove