I chvěl se, plný nepokoje, do prachu sklonil čelo svoje a hrdá žena spanilá, mu s lehkým smíchem pravila:
„Ó, sliby chceš mne omámiti? Já dary tvými pohrdám! Mým všechno, co můž’ země krýti, já vládnu v moře vlnobití,
a jeho propasť v moci mám. Nechť oceán se v hněvu pění, břeh skalný trhá v rozbouření a hřímá v zemských základech, –
svou bílou rukou podle chtění já loupím v jeho pokladech. Od krajin těch, kde z modré vlny se vynořuje měsíc plný,
až k sněžným horám k severu, má říše sahá nekonečná a národy, ta lůza věčná, jen mému slouží záměru.
V boj posýlám svých mužů davy, pod jejichž krokem duní zem, k mé zábavě na pokyn hravý ve proudu krve lidské hlavy
v prach upadají pod mečem. I tvoje skráň, ó muži smělý, se skloní meče pod ocelí, má ruka jestli pokyne
a mladé krve ručej vřelý až k nohám mým se vyřine. – Však jsi-li démon, kouzla mocí se v azur tmavý se mnou vznes,
chci pod závojem vábné noci jak bludná hvězda letět dnes a nedohledný kraj své říše pod sebou vidět v hluboku. –
Kol mrtvo vše, zem dřímá tiše, nuž, bez váhání v letu výše! – já kážu tobě, – otroku!“ Kol pásu božsky půvabného
ji démon objal ramenem a ve hlubokém oku jeho se kmitá vášeň plamenem. „Jak smělou prosbu vyslovila
ó, ženo, tvoje ústa milá! Chceš rodnou půdu opustit? K ní neúprosně tebe víže dech vonných retů, vlasů tíže,
tvé půvaby i zraků svit! O, příliš smělý cíl tvé touhy! Tys paní však, já otrok pouhý a přání tvé mi zákonem. –
Nuž kouzla mocí vzhůru, vzhůru od prachu spějme ku azuru, až v modru nebes utonem!“ – Síň široká i zlaté stěny,
vše zmizelo jí pod nohou, jak labuť plyne v prostřed pěny, jak nebem táhne mráček světlý, na křídle větru volně vzlétli
a v dálku pluli oblohou. Hvězd zástupy, jež v modru plály, jim v cestu jiskry vysýlaly. – A jako hvězdy plamenné
se perly skvěly, zavěšeny na bílou šíji svůdné ženy, i těžké kruhy zlacené kol půvabného ramene. –
Cookies on Poetry Cove