Ha! byl to přelud? – Krev jí stydla. – – Ach, děcko, věříš ve strašidla? – Na mrtvou hlavu zděšena zrak upírala. – Zdálo se jí,
že bledé rty se lehce chvějí, líc, křečovitě stažená, že kolem hledí veseleji, že na vysoké, chmurné čelo
se vrací pýcha ztracená. – Jak bledé mlhy na pohoří, když ustupují ranní zoři, hlaď temných jezer odhalí, –
tak siná víčka pozvedla se a černé oči v dlouhé řase pod nimi děsně zaplály. – Host noční náhle stanul před ní, –
tak krásným nebyl nikdy snad. – Děl: „Milostivě na mne shlédni, mne přivábilo z cizích světů zas k tobě, drahá, kouzlo vnad.
Já přišel, abych ze tvých retů jed opojení znova pil!“ – Až ke kadeři plné květů se nad ní zvolna naklonil.
Ve vášni temně zářící se potkaly jich tmavé zraky, jak hvězdy skvělé nad oblaky, proud jisker kolem sršící. –
A dlouho žena spanilá, jak trvala by v těžkém snění, na smělce zřela v udivení. Pak s pýchou v oku pravila:
„Ty na mne hledíš bez obavy? Zda nelituješ vlastní hlavy?“ – A oko svoje sklopila. Muž odvětil: „Ó ženo svůdná,
jsem ve tvé moci! – Vášeň bludná mě letem strhla v propasť svou. – Já, který zhrdal v pýše bohy i jasných nebes velebou,
teď líbám tvoje bílé nohy a ve prach klesám před tebou. Jsem otrokem tvé krásy vábné, před tvými zraky vzdor můj slábne,
tvůj lehký úsměv vítězí nad duchem, který bez mezí jak volný orel mrakem létal a v démantové řetězy
kol šíje horstva blesky splétal. I slunce zář i vlna moří, hvězd třpytných cesta daleká, v mé moci jest a mně se koří
i pyšná duše člověka. Však u tebe jsem otrok pouhý, má hlava klesá znavena a ve plápolu mocné touhy
já líbám tvoje kolena. I jasné perly z dálných moří, i rubíny, jež krví hoří, do klínu tvého složím v dar,
i ono kouzlo dám ti věčné, jež vede hvězdy v dráze mléčné a rozdmychuje v sopce žár. Ba, do tvé ruky, svůdná ženo,
i vlastní volnosť položím, však rámě tvé, jež obnaženo, pak za mzdu zlíbám retem svým!“
Cookies on Poetry Cove