Je sama opět. – Před ní hlava. – Krev na kadeři chlípí tmavá, tvář ubledlá a vráskovitá, a na rtu stydlý, trpký smích.
Dvé tmavých očí přivřených se vlhkým leskem slabě kmitá pod čelem, na němž pýcha vryta, a vzdor a smutek hledí z nich.
Na drahé lůžko klesá žena a v ret se hryže rozechvěna, pot s bílých skrání utírá. V ty hrozné tahy v nepokoji
se pohled její upírá. Svých povzdechů se leká, bojí a marně hledá sílu svou, by myšlének roj utišila,
a marně oči v dlaně skryla, – jen hlavu vidí krvavou. Pod mladou hrudí plno touhy a na rtu hyne povzdech dlouhý:
„Jak jinak ještě před chvílí ty mrtvé zraky zářily, když o půl noci nepozvaný host mladý přišel zadumaný
tak odvážný a spanilý! Kles přede mnou a žhavé hledy v mé líce upřel vášní spit. – Já zasmála se: Hochu bledý,
ten pohár piju na tvé zdraví, ty miluješ mne, – láska baví a za cenu tvé mladé hlavy chci dnešní noc jen tvojí být! –
On líbal mne a líbal znova a nerozumná šeptal slova, v mé náruči se blahem chvěl. Noc probděli jsme v zapomnění –
a nežli bleskla zoře denní, z mých loktů přímo na smrť šel. – Když v pouta jsem ho vrhnout dala, on nebědoval, neprosil,
jen zrak se jemu zarosil – a já ho zpátky nevolala! – – Oh, ještě jednou, naposled, bych chtěla zřít ten jasný hled,
jenž opojil mě mocí divnou, tak děsně vábný v lesku svém. – – Však mrtví více neobživnou!“ – Sten utich na rtu lahodném. – –
Cookies on Poetry Cove