Nad chatou nuznou orel lačný
svou peruť s křikem rozpíná. –
V tom zahřímalo mezi mračny
a země duní. – Po úbočí,
kde modravá se mlha točí,
se v rokli řítí lavina.
Jen okamžik a v divé směsi
led, balvany a trosky stěn
se kupí kolem. – Zrak se děsí, –
hle, v rozvalinách mrtvá žena,
jak dřímala by blahý sen,
tu leží, – ňadra obnažená
proud černých vlasů halí jen,
tvář sněhobílá, hrdě chladná
i po smrti tak děsně vnadná. –
Pod hladkým čelem zpola skryta
se v dlouhých brvách slza kmitá,
jak čistý démant čarovný. –
V tom orel šumě perutěmi
se blesku letem spustil k zemi. –
Jak zaplálo mu oko sivé,
když zaťal pevně spáry křivé
do svůdné šíje královny! – –
A v mračné výši, v lůně skal,
do prachu skloněn démon lkal. –