A s hlavou hrdě povznešenou po skalách dolů stoupala. – Ó, nezdála se býti ženou! Jak černá chmůra tměl se za ní
vlas uvolněný. – Mlha ranní se nad čelem jí houpala. A kamení vždy řítilo se, kde postanuly nožky bosé,
ve propasť, která číhala. Za jejím krokem démon němý zřel s divým bleskem ve zraku a orel mával perutěmi
nad hlavou její v oblaku. – – Na příkrém, holém skalisku se zastavila, – zřela kolem. – Hle, v pusté rokli na dně holém
chýž bídná stála na blízku. Tam zaměřila. – V bílé hrudi se divné přání náhle budí. „Chci jednou hledět ve tvář nouze, –
v té chýži pro mne jiný svět!“ – A z dálky démon volá v touze: „Ó, zadrž, zadrž, vrať se zpět!“ – Na střechu vetchou orel sedá, –
snad hladov pod ní lupu hledá? – A žena vejde. – Na prahu však marně sbírá odvahu a pokročit se dále bojí.
Hle, chudá jízba, nečistá, – jak častokráte nohu svoji hlad zastavil tu dojista! Strop dřevěný se k pádu kloní,
zeď rozpukaná, plíseň po ní a křehká příze pavučin. Tam v koutě vlhkém lože z mechu. – Ha, slyšíš hovor plný vzdechů?
To žena bídná. – V suchých rukou své děcko chová v objetí. Tvář rozryta je vnitřní mukou, zrak horečným jí leskem plane
a chladný pot jí s čela kane do hebkých vlasů dítěti. A na zsinalém svadlém retu se chvěje, zmírá slabý hlas:
„ Ó, duchu, který vládneš světu, dej pokrm nám, mé dítě spas!“ – V tom královna jí v cestu vkročí, proud slzí zkalil její oči.
A žena klesá na kolena, rve v zoufalosti šedý vlas a spíná ruce, prosí, sténá: „Ó, bohyně, mé dítě spas!“ –
A královna své perly, zlato vše vrhá ženě do klína. – Jak chladně žena hledí na to a blíže k ňadrám tulí dítě,
ret zachvívá se křečovitě, hled její zvolna zhasíná. „Nač tyto šperky?“ – ruce svírá, – „mé dítě, dítě hlady zmírá,
ó, dej mu sousto jediné, než v náruči mé zahyne!“ – – Za slzou slza v půdu kane, – – co země ta jich vypila!
Tvář královnina žárem plane, výš dmou se ňadra spanilá. A šeptá k sobě: „Vládnu zemi, má pýcha roste v oblohu,
sta lidí zhubit hračkou je mi, – vždyť u mých nohou leží všecko, – a churavé to, bídné děcko já nasytiti nemohu!“–
Cookies on Poetry Cove