Kvas ukončen a šerou síní
teď sama bloudí královna,
mrak divných dum jí čelo stiní
a oka záře čarovná
jen jako v mlze hoří, kmitá.
Pod drahým šatem zpola skryta
se ňadra dmou a hebká dlaň
se tiskne k nim a na rtu vřelém
zní povzdech tichý, temná slova.
Hned stane v kroku, – bloudí znova
se zasmušilým, hrdým čelem. – –
V tom zazvučela venku zbraň
a vešel otrok. V divém chvatu
se paní k němu obrací:
„Nuž stalo se? Byl vydán katu?“ –
A šedou hlavu otrok shýbá
a nohy její v úctě líbá:
„„Červ odkopnutý tvojí patou
ve prachu bídně krvácí!““ –
Na drahé míse v okamžiku
dvé sluhů klade hlavu sťatou
na pokyn pouhý před paní. –
Krev náhle mizí z jejích rtíků,
vše zdá se jí, že v mlhu splývá, –
zpět ustupuje, oči skrývá
a čelo tiskne do dlaní. –