Šafář.

Ještě ranní mlha v šírém leží kraji, ještě slunce nízko, – podřimuje zpola. – V Urbánkovském dvoře právě zapřahají do pluhů i k vozům. Zaskřípěla kola,

zadupali koně. Z otevřených vrat s práskáním a křikem chasa orat jede do zažloutlých širých smutných strnišťat. Pozadu jde šafář a obláčky šedé

z jeho dýmky zvolna jen se plouží za ním, dlouhé pruhy tvoří v tichém vzduchu ranním. Chlapík neveliký, osmahlý a sivý, – sevřené rty někdy úsměšek mu zkřiví,

čtveračinou maně zablýská se zrak, v oholených tvářích objeví se důlky, zachvějou se brvy, – v okamžiku však, jakoby si všímal jenom svojí lulky,

skromně hlavu sklopí, – sama pokora. – Podkůvkama zvoně vyšel ze dvora. Za dvorem jsou pole, šírá, dobrá pole, žeň z nich bohatá už dávno ve stodole,

řepy žloutnou valem, podzim už se blíží. – Ponenáhlým svahem do dálky se níží trochu jednotvárná fádní rovina skorem beze stromů. Bílá pěšina

tu a tam se vine. Úvoz nehluboký jarní vodou vyryt v úrodnou je zem, šípek s babíhněvem krášlí jeho boky. Z dálky z mlhy ranní skoro přímo sem

silnice se táhne, kolem dvora vede s dvojí řadou starých štěpů urostlých. V polích ještě všady plno rosy šedé, všady plno záře, tajemného třpytu,

mír a ticho kolem. – Skřivan jen se zdvih s jásotem a písní pluje do blankytu. Na koníku vraném stinným stromořadím švarný mladík jede, – jede zadumán.

Šafář provází ho pohledem už hadím, s úsměškem dí k sobě: „Eja, mladý pán! Zase teprv ráno navrací se z města, – věru že je drahá každá jeho cesta!

Bohpomozi statku!“ – Jede mladý pán, bičíkem svým šlehá, hlavu k ňadrám chýlí, po probděné noci jeho tvář je bledá, oči nevědomky přimhuřuje chvíli,

budí se však rychle, hledne, hlavu zvedá, v sedle zahoupá se, rovnováhu hledá, ostruhy pak vtiskne zlehka svému koni, koník v poklus dá se a podkovy zvoní.

Když hospodář mladý dojel k šafáři, trochu krve jemu vniklo do tváří, – zastyděl se trochu? Šafář jen se kloní, klobouk málo zvedne, na rtu hrá mu smích.

„Eja, mladý pane, vracíme se domů se slunéčkem ranním z hodů veselých? Inu, mládí, mládí! co se divit tomu, když tak od podlahy muzikanti hrají,

v kole jako větrem chvílky ubíhají. A panenky švarné – srdce v těle bouří! Eja, mladý pane, jářku, Jeníčku –“ (šafář levé oko rozpustile mhouří) –

„ať nám nenalíčí kterás vějíčku, zle by potom bylo, ach, zle srdíčku! Či už chytilo se?“ – Místo odpovědi bičíkem jen zprudka zašvih mladý pán

a vraníka bodl trochu rozhněván, do dvora vjel klusem. – Šafář za ním hledí, podepřený na hůl dumá, hlavou kývá: „Nebožtík tvůj otec, – dej mu pán bůh nebe, –

na pravou by cestu jistě doved tebe!, matka shovívavě na vše jen se dívá, což by také zmohla? – inu, již tak bývá!“ – Do polí šel dále k sobě hovoře, –

mladý pán však zatím zmizel ve dvoře. I jde šafář polem, po zelené mezi, starostí mu mnoho v šedé lebce vězí. Ovoce už zraje po alejí všude,

aby člověk hlídal neustále jen, žito pod oborou zítra sít se bude, – inu, plno práce má teď každý den! Děvčata dvě mladá veselá a svěží

úzkou polní cestou v ústrety mu běží. „Do díla tak pozdě?“ šafář se jim směje, „z postýlky se nechce? inu, kam se děje!“ Čtveračina jemu zableskla se v oku

a již lapil jednu kolem štíhlých boků, – druhá uhnula se. – Lapená se vzpírá, ale šafář pevně svoji kořist svírá. „Hubinku jen jednu!“ lichotí a prosí.

Červená se děvče: „Viděl by nás kdosi!“ – Těsněji ji sevřel do objetí svého, – políbil ji. – Vzkřikla: „Vida, šedivého!“ – Odstrčila starce a s veselým smíchem

dívky ubíhají. – „Ještěřice jsou! Jakoby to bylo nějakým snad hříchem!“ šafář hučí k sobě. Pálí dýmku svou a přes pole kráčí mlčky hlavu kloně.

Z daleka jej shlédna oráč pobíd koně a hlouběji v půdu pouští ruchadlo. – Zahuboval, – přešel, – oráč odpočívá. Šafáři však něco právě napadlo.

Po aleji dlouhé zvědavě se dívá, – robotí tam cosi mladá čeledinka, – pousmál se šafář. – Zvolna kráčí blíž, na pět kroků od ní ve stín used již.

Hledí, hledí na ni. Jaká švarná žínka! šátek odhodila s černých vlasů svých, rukáv vykasala z loktů kulatých, pod živůtkem volným ladně hruď se klene,

její pěkné nožky bosé opálené umyty jsou v rose, – na rtu hraje smích, svěžestí a zdravím její tváře planou. Někdy na šafáře ohledne se stranou. –

Sedí šafář mlčky spokojen a tich, pokuřuje zvolna, sladce usmívá se, pase lačné oči na té mladé kráse, podepřel se o strom, je mu blaze tak!

pokyvuje hlavou, přimhuřuje zrak; vidí snědý loket, jenž se kmitá v práci, snědé lýtko, jež se pod sukýnkou ztrácí – – Pomalu se hlava na ňadra mu níží,

dýmka uhasíná, spánek víčka klíží. – Usnul. – Co mu asi kreslí lehký sen? V polích ticho jasno. Probudil se den. Slunko hřeje. – Mžikem pavučiny třpytné

po poli se zjeví, – stále hustěji, slabý větřík dýchne, – strhá je a chytne a odnáší sebou z pole k aleji. Babí léto letí! Nit za nitkou pluje,

o hlavu se starci zvolna zachycuje. A nežli se ještě ze sna probudil, jako starý pavouk zapředený byl!