RYBÁK.

Uprostřed řeky do siných vod rybák své veslo hluboko vbod, lichotně ke člunu vlnky se trou laškovnou veselou hrou.

(A sykot a šplichot a šumot jich zněl jako rusalek tlumený smích.) Nachýlen přes okraj lodičky, rybák se zahleděl mladičký,

jak vlna s vlnou se stíhá, loďka se houpá a kloní a zdvíhá – co se tam v hlubinách míhá? Jako by sněžný a veliký květ

viděl tam u dna se po proudu chvět. Sklonil se přes okraj až k vodě samé – zrak-li ho klame? To není bílý květ, dívčí to tělo

na dně se písčitém zabělelo – černý vlas po proudu rozplývá se, hedvábné paže se pozvedly výš, a náhle v mámivé zářící kráse

rusalka vyplula nad vodu již. Prstéčky průhledné loďky se chytly, šelmovské oči jen úsměvem svitly, zašplichla voda a před rybákem

sladké rty zaplály planým mákem: „Rybáče, dobrý den!“ Ústa jen otevřel a oči vyvalil. Smála se, kývala. Zavrtěl hlavou,

(tenhleten rybák můj rozumný byl!) řekl jí: „Jdi! Já vím, ty jsi tou pravou! Ty bys mne, má milá, znenáhla na dno až pod vodu přitáhla,

a vlny, které se pod loďkou valí, jistě by k smrti mne ulehtaly. Však já mám rozum, víš! Třeba byl mlád, třeba bych objal a zlíbal tě rád,

ať sebe svůdněji v proudu se viješ, celým tím kouzlem mne neopiješ!“ A před ním ve třpytné mámivé kráse rusalka na vlnách pohoupává se,

prstéčky člunu se chytají jen, směje se: „Rybáče, dobrý den!“ Vzal veslo a krutě jí, žel! průsvitné prstéčky přerážel.

Hledla naň, bolestí zbledla a vzkřikla, po proudu mrskla se, až pěna stříkla. A stopy nezbylo uprostřed pěn po zjevu spanilém ani.

Rybák si povídal zamyšlen: „Oh, rozum! Člověk má rozum mít jen!“ – A pak? Pak skočil tam do proudu za ní.