Minula noční hodina,
ze sna se budí dědina.
Slunéčko vyšlo nad hory,
Anička naše z komory.
Vyběhla na dvůr lehýnce,
v jediné byla sukýnce,
košilku měla jako sníh
a vlasy ve dvou pletencích.
Tvářičky svěží po spánku
s odleskem ranních červánků.
A smála se – proč? – Kdož to ví,
Nu, byl to diblík hotový.
K studánce sběhla roubené,
nabrala vody studené,
A myje tváře jako květ
a hrdlo, ručky nad loket.
A smáčí vlásky bohaté –
hm, cizí hled ji nezmate.
Své vlásky smáčí havraní –
a Jeník hledí z ústraní.
A hledí, oči otvírá
a láskou skorem umírá.
A stojí jako v půdu vryt –
má – nemá k ní se odvážit?
Ta krása málo střežená,
ta bílá šíj a ramena!
On věděl dobře, že to hřích,
však vězel v sítích ďáblových.
A skočil k ní a v náruč jal
a celičkou ji zulíbal!
Vykřikla dívka ubohá:
„Ach, nečiň toho, pro Boha!
Teď aspoň ne, vždyť vidíš sám,
jak celičká se červenám!“ –
Však neodbytným Jeník byl
a líbal jen a chlácholil:
„Nu, nerdi se! Však pomoc vím:
Já obě oči zamhouřím!“