Již půlnoc prošla, počal svítat den. – Ve stanu seděl Prokop samoten. Noc probděl celou s biblí na svém klínu, čet’ slova prostá, bájných plna stínů.
Čet’ okem žhoucím. Starou hlavu svoji o ruku opřel. – Chvěl se v nepokoji. – Na jeho čele mračno dum se sbírá, duch bloudí kdesi. Oko v knihu zírá,
však nezří písma. Vidí v zamyšlení, jak na východě svitla zoře denní. A vidí luka, místem pole holá, zří malou vísku, vypálenou zpola, –
oblaky dýmu ještě nad ní plovou, – zří kolem cesty alej topolovou, a potok, mlýn i starou lípu v květu, na jejíž vrchol káně sedá v letu.
A v šírém poli vidí vřavu boje, v divokém zmatku vidí čety svoje, svůj vlastní prapor rozeznává ztěží. –– Válečné vozy překocené leží
a přes ně letí nepřátelská jízda. Zní hukot děl a vzduchem kule hvízdá a těžký palcát tvrdé lebky drtí. – – Krev na tváři a v oku pohled smrti,
sám sebe vidí náhle mezi vřavou nést kalich zlatý vzdorně nade hlavou. Hle, na poli, kam vlhké oko patří, jen kupy mrtvol, na útěku bratří. –
Tu v oblouku se rychlá střela blýskne. – Vrávorá vůdce, k ňadrům ruku tiskne, do prachu padá, smrť na pyšném čele. – A přes něj táhnou pluky nepřítele. – –
V tom probudil se Prokop. – Hledí kolem a žhoucí oko vlhne těžkým bolem. – Před stanem jeho již se život budí. – I zavřel knihu, sklopil hlavu k hrudi
a před stan vyšel. – Krajem oko těká. – Ha! – jaký pohled! – Proč se vůdce leká? – Toť tentýž kraj, jejž ve snu viděl prvé! Hle, východ tone v rudém moři krve, –
On vidí luka, místem pole holá, zří malou vísku, vypálenou zpola, – oblaky dýmu ještě nad ní plovou, – zří kolem cesty alej topolovou
a potok, mlýn i starou lípu v květu, na jejíž vrchol káně sedá v letu. – – Kdo uhodne, co víří v jeho duši? – – V tom přítel věrný z myšlének jej ruší: –
„Hle z daleka již nepřítel se rojí!“ – A Prokop káže: „Dejte hesla k boji!“ – Svůj zlatý kalich zvedá zadumaný. – – – Den jarní, klidný zasvit nad Lipany. –
Cookies on Poetry Cove