Kolem hradu táhnou mračna. Kol vysoké, černé věže krkavčíků hejna lačná sletují se k poradě.
Černokněžník hadím zrakem v klenbě tmavé kvítek střeže, čelo jeho tmí se mrakem, klenbou duní jeho krok.
Smutno věru růži bílé o samotě za mřížemi, pomalu se vlekou chvíle, oko vlhne slzami.
V mlhavou se dálku dívá. – – Černokněžník hluch a němý hladí bradu, hlavou kývá, usmívá se jízlivě.
Hledí, hledí zlaté dítě, jak se mlha vírem točí. Jako včelky na úsvitě myšlénky mu ulétly.
O mříž hlavu podepřela, přimhouřila obě oči, slunéčko jí plálo s čela, s hebkých tváří červánky. –
Holubička sněhobílá nevylétla nad údolí, myšlénka to plachá byla zlatovlásky spanilé.
Volně vzlétla nad oblaky a na skalní útes holý mezi mlhou, mezi mraky usednula znavena.
Nad ní táhnou orlů davy, kolem šumí perutěmi, pod ní hřímá potok dravý do propasti padaje. –
V pusté rokli přes balvany, rusou hlavu klopě k zemi, kráčí junák zadumaný, v rukou tiskne těžký mlat.
Cosi nad nim zašumělo jako peruť holubičí. – Rytíř hledí, mne si čelo, – před ním pusté údolí.
Na skalisku zámek stojí, v temný blankyt věže tyčí kolem valů příkop trojí, nikde, nikde přechodu!
Zbloudilá to hvězda plane na vysoké, černé věži? Hoj, toť oči uplakané pod hedbávnou kadeří! –
Viděl junák bílé čelo, kyprý ret a tváře svěží, – srdce div mu neumřelo plno touhy plamenné.
Bílá dlaň mu kyne z dálí – Zajásá a skočí chvatem, ze základů vyrve skály, trojí příkop vyrovná.
V pevnou bránu okovanou ocelovým buší mlatem, pod ocelí jiskry planou, puká stěna žulová.
Před ním kráčí anděl smrti. – Ve dvůr skočí, hradem zuří, zdi i lebky mlatem drtí, v krvi tone čaroděj. –
Mladá hruď se touhou chvěje. – Uviděl, jak na cimbuří zlatá kadeř vzduchem věje, kyne ruka bělavá.
Vzhůru spěchá. – V okamžiku vnadné dítě v náruč chopí, z purpurových, malých rtíků pije blaho opojné.
Zlatou kadeř hladí jemně, v modrém oku pohled topí: „Nakloň hlavu blíže ke mně, na vždy budiž mojí jen!“ –
Tvář jí líbá vášnivěji. – „Jak se zoveš, drahé dítě?“ – Hvězdou plane oko její: „Jméno moje Svoboda!“ –
Ňadra dmou se. – „Růže moje, nikdo z lidí neuzří tě, nesmíš poznat nepokoje, nesmíš poznat bolesti!
Srdci mému budeš žíti, – hoj, nám kyne rozkoš nová, v oko tvé jen budu zříti! – Hvězda blaha svitne nám!“ –
Na vysoké černé věži bílou růži rytíř chová, žárlivým ji okem střeží, šepotá: „Tys mojí jen!“ –
Sotva první týden mine. – „Zarděny jsou tvoje zraky, po tváři ti slza plyne. Co ti schází, děcko mé?“ –
Povzdechem mu odpovídá, hledí, kterak černé mraky, které sotva pán bůh hlídá, volně plynou oblohou.
„Hvězdo moje, co ti schází?“ – Ona hledí do údolí, vidí v hustém květném mlází volně ptáka přelétat.
Zakabonil rytíř čelo. „Řekni jenom, co tě bolí, kam ti srdce uletělo, – žádej, – vše ti vyplním!“ –
Z dola zavzní píseň tklivá. – Zajásalo vnadné děcko, chladná hruď se rozehřívá, novým žárem plane zrak.
Rytíř skočí v divé zlobě. „Ha, to tedy! – Vím juž všecko! Hezký zpěvák scházel tobě, – lásku mou jsi zradila!
Pro mne jenom tvá je krása, nesmí znát tě nikdo jiný! – Spíše zahyň!“ – Nikde spása! – Vzduchem sviští pádný mlat. – –
Přece prchla. Zrak jí plane, na tom čele není viny! – Unavena k smrti stane, rozhlíží se kolkolem.
Starý cigán pod olšemi, po blankytě bloudí okem, šedou hlavu kloní k zemi, pěje píseň volnosti. –
Kolem hrdla objala ho: „S tebou půjdu, za tvým krokem, poznat toužím pravé blaho bez okovů, bez pouta!“ –
Cookies on Poetry Cove