Podzim.

Jak smutně v krbu Meluzina kvílí a venku déšť a bahno místo země! Nám souzeno je zemřít dlouhou chvílí. – Má žínka mladá přisedla si ke mně

a slíčnou hlavu kloní v resignaci. Po chvílkách vstává, oknem v dálku hledne, ke tmavým mrakům modré oko zvedne a s povzdechem se na pohovku vrací.

Tak bez myšlének, mlčky, v polosnění tu živoříme, světem zapomněni. Náš bílý dvůr jak ostrov v širém moři, jejž plavec vždycky mine na své pouti,

nad černá pole ze zahrad se noří, a kam jen může oko dohlédnouti, vše pusto, prázdno, zahaleno mračny. Tu a tam ještě tráva žloutne v poli

a podél cesty někdy havran lačný z brázd vyletí a sedá na topoly. – A žena vzdychá z hloubi srdce svého: „Kéž bůh nám pošle hosta jediného!“

A zase hledí na široká lada. – Jak lituji tě, moje žínko mladá! Teď zahrál úsměv kolem jejích rtíků. „Kdos jede k nám!“ tak s jásotem mi hlásá

a před zrcadlem stojí v okamžiku. „Hle, kočár, kočár a v něm naše spása!“ – Já zatím hádám, kdo to bude asi? – Dva sousedé a mladý přítel z města.

„Ach, vítejte nám! Jaká byla cesta?“ – a strašnou kletbu šleme na počasí. – „Jste unaveni?“ – „Nebýt toho deště.“ – „A jak se vede drahé vaší paní?“

a přítel z města hluboko se klaní. – Sta otázek se vyrojilo ještě, až na konec nás žena volá k stolu. Při druhém šálku černé, vonné kávy

se posmíváme všemu světobolu a žvaníme hned o vavřínech slávy, hned o chroustech a české politice, s úsměvem blaha kávu srkajíce.

Však přece nám tu ještě něco schází! Ó, karty, karty, jaké čáry znáte? krev línou v ňadrech mžikem rozhříváte! Nechť svatoušek si po nich kletbou hází,

my s nadšením jen vždycky sáhnem pro ně. A nad taroky mlčky hlavu kloně, na všechno kolem ihned zapomenu. U okna zatím přítel moji ženu

svým vtipem bystrým znamenitě baví. – – Ha, ultimo! – Nuž vítězi buď sláva! A dříve, než jsme sobě pomyslili, juž večer tu a přítel kvapně vstává.

„Je pozdě, – půjdem!“ trochu divně praví. Já marně prosím: „Zůstaň ještě chvíli!“ – Již odcházejí, – nuže: „na shledanou!“ A s mojí žínkou samotni jsme zase.

Já ptám se jí, dnes jak že bavila se, a potutelně její očka planou, když v usmívání šeptem odpovídá: „Jak moudrým manžel, který ženu hlídá!

Tvůj přítel z města celé odpoledne mně vyznával jen svoji lásku vřelou a za stisknutí mojí ruky jedné chtěl život dát i ztratit duši celou!“ –

Já zulíbám jí za trest ručky obě: „Kdo, moje drahá, odolal by tobě?“ –