Pan rada má dvě hezké dcerušky a domy dva. – Co krásnějšího asi? Zda modré oko mladší Lidušky, zda Markétiny dlouhé, zlaté vlasy,
či věno jejich? Rozhodněte sami! Dotěrné slunko hledí záslonami v komnatu dívčí. Vábný koutek ten je plný vůně, – jakýs divný sen
tu jímá duši, kouzlo tady vládne. Však, smrtelníče, prchni, prchni jen, než srdce tvé se lapí v síti zrádné. Své ucho zakryj, zachraň duši svoji!
Hle, divný nástroj u stěny tam stojí, to mučidel je zbytek středověkých, klavírem sluje. – Proudem tÓnů měkkých tě omámí, že zkalí se ti zrak,
a dívčina-li hezká právě hraje, jí k nohám padneš lásku vyznávaje – a co pan rada na to řek' by pak! Liduška bledá sedí u klavíru,
však bohu díky! klesla ručka jí, a hlavinkou se v divém honí víru myšlénky divné. – Vzdychá potaji – – Hezounké dítě! Sama jistě tuší,
že tajená jí bolesť dobře sluší, ač zvonivý jí stejně sluší smích! Na mladých ňadrech poupátko jí vadne, v kalíšek jeho někdy krůpěj padne
ze tmavých zraků, smutně skloněných. Ó, chřadne stejně, jak ten kvítek malý! A co ji bolí? Lidé nepoznali, že v srdéčku se jeho nemoc tají.
A útrpně-li děvčátka se ptají, na zoubek svůj, tak bílý, nevinný, – vše rychle svádí trochu uzarděna: „Vším vinen věru zoubek jediný!“
A žalostivě běduje a stená. – – Zavolán doktor, – přišel v okamžiku. Hlavičku hezkou do svých rukou jal, zub chorý hledal pod růžema rtíků
a – potichounku doktor zavzdychal. Hlavička hezká půvabně se kloní na jeho rámě, zlatá kadeř voní, dvé oček svůdně k němu pohlíží.
On, chudák, paměť sbírá s obtíží. Zub vytažen – a její pohled žhavý se na lékaře upřel potaji a čtveračivé rtíky šeptají:
„Ach, doktore, vždyť není to ten pravý!“
Cookies on Poetry Cove