Hledal jsem přítele z minulých dob. –
Za zídkou hřbitovní zarostlý břečťanem a travou svěží
našel jsem zapadlý hrob.
Zde tedy neklidná hlava ta leží!
Ubohý příteli! nerušen
v poklidu dřímáš tu poslední sen.
Po trpké klopotné cestě svoji
vysílen padl jsi v nerovném boji –
ten klid je zasloužen! – –
Klidný sen? možno-li? Pod sirou zemí
spát klidně s jizvami a s ranami všemi
a s rozbitými nadějemi?
Z té hlíny studené nad tvojí hlavou
hrst květů proráží, dusivou travou
břečťan se prodírá plazivý –
Každý stvol, lístek se s námahou zvedá,
o místo bije se a světla hledá,
nad zašlý pažit, který už práchniví,
spleť nových stébel se o překot tyčí,
svijí se, tlačí se, vzájemně ničí.
Boj všady s horečným napjetím sil –
Kde klid by byl?
Klidně spat? – Možno-li v siré té zemi
s churavým srdcem a ranami všemi
a s rozbitými nadějemi?