Prosinec přišel. Mrazy kruté
v les zadýchaly. – Jako přižehnuté
do temna zrudly mladé dubiny.
A suché listí smutně lesem šumí.
Sníh rozletěl se, zavál pěšiny,
jen myslivec je pod ním hledat umí.
Les hluchý je a ztrnulý a němý.
Snět zasněžená kloní se až k zemi
a všechno kolem leskne se a svítí.
Jak chaloupka tam z bájky podivná
v zavátých lesích stojí myslivna,
ze stříbra zdá se vystavěna býti!
Mráz jinovatkou okna zakrývá,
však dechem svým ji někdo rozhřívá,
sklem prohřátým se v dálku zadívá.
Ženuška mladá čeká doma s touhou,
jak o samotě zdá se chvilka dlouhou!
V útulné jizbě teplo je a milo,
však mužíček, ten zmrzlý bude as!
Teď zaslechla již známý jeho hlas,
a srdéčko jí nedočkavě bilo.
Jde bílým sněhem, pušku pod pažím
a dýmku v zubech, nad ním modrý dým.
Už otevírá. – Maně usmála se
a vzdorovitě sešpulila rtík.
To do světničky se psem vpadne zase,
pošlape všechno, jak už jeho zvyk,
ten neposlušný starý nezbedník!
A jako pírko chytne ji a zvedne,
omrzlé vousy samý led a sníh
jí do tvářiček vtiskne růžových,
na každou stranu po hubičce jedné.
Hu, jak to studí! A ženuška maně
tvářičky sladké skrývá v bílé dlaně.