Filosof vážný umíral, zkalené zraky zavíral. Udělal lékař nad ním kříž, a Smrt u něho stála již.
„Nu, filosofe,“ pravila, „já přišla, bych tě zkosila. Ty všecko víš, ty všecko znáš a světu lehce s Bohem dáš!
Vždyť všechno je tu marnost jen a život sám – to pouhý sen. Vždyť sláva, čest – ty pominou a štěstí pouhou bublinou.
A nejlépe je v zemi spát, tak říkával jsi mnohokrát. Nuž, dobrou noc, je dávno čas, už kosa čeká – zralý klas!“ –
Však filosof jen smutně vzdych’ a ruce sepjal, v loži stich’. Zří v duchu průvod pohřební, u předu páni velební,
a ministranti potají se do rukávů chechtají. Za nimi rakev, v ní on sám propadlý navždy temnotám.
Na víku květin celý stoh, ach, kéž by jen je shodit moh’. Ty vavříny, ty těžky jsou, jak centy leží na prsou – –
Za rakví samý hodnostář, kabáty černé, vážná tvář. A v průvodu ta pestrota, a za průvodem – žebrota – –
Smrt z myšlenek jej vyruší: „Otálet moudrým nesluší! Pojď, neodkládej, již je čas, zostřena kosa, zralý klas.
Co, muži moudrý, může tě zdržovat ještě na světě?“ Však filosof si vzdychl jen a dále spřádal divný sen:
Již průvod došel na hřbitov, tam u zdi bude jeho rov. Tam jáma zeje mělká sic, však hrůza odtud vane vstříc.
Tam zasypou ho – nahoru mu dají pomník z mramoru. – – Již s průvodem zde tedy jsou, kněz pomodlil se nad truhlou,
zpěvácký spolek zapěl tak, že zakalil se mnohý zrak. Sám mudrc – ani netuše – byl dojat věru do duše.
V tom purkmistr, aj! vystoup’ teď, lid kolem stísněn jako zeď. „Pst! ticho!“ zní to odevšad, „pan purkmistr chce řečnit snad!“
A každý tají v prsou dech a na řečníku oči všech. Popotáh’ vestu, manšety a stojí jako zakletý.
A pokašlává pomaten a hledí, hledí k zemi jen. Na čele potu krůpěje – ach, kam se chudák poděje!
Otevřel ústa na konec – teď uslyšíme slůvka přec? Ne! Ústa tiše sklapla zas a – V tom se ozval Smrti hlas:
„Aj, filosofe,“ pravila, „což jsem se v tobě mýlila? Ty všechno znáš, ty všechno víš, nu řekni, proč tu otálíš?
Co velikého může tě zdržovat ještě na světě?“ A mudrc vzdech: „Ó, nespěchej, a minutku mi ještě přej!
Ó Smrti! Chtěl bych slyšet jen, co o mně poví hlupák ten!“
Cookies on Poetry Cove