Po prohýřené noci
šel bledý měsíc spat,
Jitřenka svůdná marně
jej chtěla zdržovat.
Z obláčku růžového
kývala sladce: „Hej!
měsíčku mládenečku,
tak příliš nespěchej!
Čeká tě doma s bouří
tvá panímáma Zem,
na sklenku pěnivého
zajdi si ještě sem!“
Měsíček jen se otřás’,
protáhl obličej:
„Ne, nechci, moje zlatá,
dnes mi už pokoj dej!
Noc v krčmě u Vodnáře
jsem probil, žel, ó žel!
Své stříbro veškeré jsem
do větru rozházel.
Tam byli kamarádi, –
Perun je všechny sper! –
Falešné karty přines’
ten lotr Jupiter.
Žid Merkur s bradavicí,
Mars, hulán zarudlý,
ti očko se mnou hráli
a věru nezchudli!
Kde jaký tulák noční
po širém nebi byl,
ten přišel a ten hýřil
a za mé stříbro pil.
A zpívala nám k harfě
vyhaslá kometa,
hořící grog tam pila
babizna prokletá!
Buď s Bohem! Hlava bolí,
už blízko, blízko den,
po mléčné cestě domů
klopýtám unaven.
Vím, panímáma Země
už jde mi naproti,
to mračí se a chmouří
a hrom tam rachotí!“
Den svítal, hvězdy hasly.
Po bledé obloze
měsíček nevyspalý
klopýtal uboze.
A nešel ani domů,
za černé lesy šel,
v mateřídoušce kdes tam
den celý přeležel.