Lupiči.

„Všechny plachty dolů! Rychle, hoši k lanu!“ – Bouře divě hučí. Běda! atamanu z ruky padlo kormidlo. Přes palubu nízkou siný proud se valí,

člunku dno se rázem drtí na úskalí. – „Tonem! Rychle ku břehu!“ – Rozkacené vlny svítí bílou pěnou. – Četu beze zbraně k smrti unavenou

jaly stráže na břehu. – Spoutali je chvatem. – Soudce, stařec pyšný, vážně vyčítá jim celý život hříšný, hladí bradu šedivou.

Jako otec na ně laskavě se dívá, zlatý, těžký řetěz po hrdle mu splývá, zlaté kříže zdobí hruď. – – Krátký byl soud věru. – „K smrti“ soudce praví.

Vězňové jen k ňadrům naklonili hlavy, – ani vzdech jim neunik. Vyšli pevným krokem řadou k popravišti, jediná jim slza z oka nevyprýští. –

V čele kráčí ataman. Starý, vetchý soudce v dumách za ním zírá, pod šedivou skrání upomínky sbírá, hlavou kývá s úsměvem.

Dlouho již je tomu, let by nespočítal, – co na siné Volze sám koráby chytal Novgorodských kupčíků. Měl on páže silné a družinu statnou,

na lodě se vrhal mocí neodvratnou, loupil, plenil, zabíjel. A když dosti lupu nahromadil sobě, odřekl se hříchu, proti pekla zlobě

sloužiti dal deset mší. Všechny svoje druhy zrádně vydal právu, stal se hodným mužem, klidil čest i slávu, řadou křížů zdobí hruď. – –

Zahnal upomínky. – Loupežníků těla na čekanu volně ve větru se chvěla, – v prostřed druhů ataman. – Soudce hlavou kývá, – spokojenost v oku.

Starý sluha náhle přistoupil mu k boku, – sluha, dříve jeho druh. Zašeptal mu v ucho: „Znáš-li atamana? Hleď, to hrdé čelo, líc ta zadumaná, –

věříš-li, že tvůj to syn? Vzpomeň si! Mé bratry tys dal katu kdysi, – věčný bůh mne pomstil; – tvoje dítě visí, vlastní otec vrahem mu!“ –

Obrátil se soudce s chmurným, hrdým čelem: „Kdyby krev má, hochu, proudila mu tělem, hoj, což byl by jinak žil! Bohaté by lupy nahromadil jistě,

usmířil by nebe a dnes na mém místě byl by mne dal pověsit!“