Hle, na východě záblesk denní již plnou růží rozkvétá, nechť vína proud se v číších zpění a hlučný jásot, rohů znění
až v klenbu nebe zalétá. Luh porosený vůní dýše pod lehkým rouchem vodních par. – Vše připraveno! – Vzhůru číše:
Nechť statným lovcům kyne zdar! A na kůň! na kůň! v ruku zbraně! Ať jásot plesný plní stráně a zvěři kolem věští zmar! – –
Přes šíré luhy mořem květů sbor lovců kvapí v prudkém letu. Nad horou svítá nový den. Je podzim již. – Luh porosen
tu v mrtvém tichu ještě dřímá, snad ve mlhách jej obejímá o dávném jaru blahý sen. Na modrém nebi hvězdy blednou,
nach červánků pláň nepřehlednou ve moře mění krvavé. Po trávě kol se rosa leskne. – A v dálných krajů ticho teskné
zní rohů zvuky jásavé. Na šatech lovců, hrotech zbraní jak čerstvá krev plá úsvit ranní. Přes širé smutné roviny
se řítí zástup dovádivý. Však v dumách jede hetman sivý na čele bujné družiny. Do šeré dálky mračně hledí
přes purpurovou tichou pláň, na ruce jeho sokol sedí a lehký oštěp svírá dlaň. Kůň jeho s uzdou popuštěnou
jak vítr letí, pokryt pěnou, se štíhlým chrtem o závod. Zní lovců ples a duté rohy, step odpovídá ozvěnou,
jak střela chrt se větronohý přes nivu mihá zrosenou. Viz, hetman pouští uzdu oři i sokolovi čapku zved.
Hrot kopí jasně nad ním hoří jak v šedé řase jeho hled. Kol rozléhá se pokřik jarý, ve zracích lovců oheň vzplál.
Hoj, našel stopu ohař starý! i sokol vzlétl, roztáh spáry a modrem pluje v šerou dál! Nuž za ním, za ním! – Muži v letu
jak bouře kvapí po poli. Hle chrti letí mořem květů a ve blankytu sokoli. Tam jezero se kmitá v houští
jak modré oko dívčiny. List uvadlý se tiše spouští na lesklý křišťál hladiny. Vše mrtvo kol. – Tu sotva chvíli
se mihne motýl náhodou. Již svadl leknín sněhobílý a stará olše smutně chýlí své šumné větve nad vodou.
Hle, tam se lilje v křoví bělá! Či labuť je to osamělá? Ó nikoliv! to v objetí dlí panošovi žena mladá.
Na hlavy jejich časem padá po lístku lístek se snětí. – A stále blíž přes svadlé nivy jak bouře kvapí lovců sbor.
Ve předu letí hetman sivý a bleskem plane jeho zor. Již sokol dychtě po kořisti se vrhá v úkryt houštiny
a křídlem sráží příval listí ve blankyt tiché hladiny. S ním zároveň chrt větronohý. Zní bujný zpěv i zlaté rohy
a plesem zvučí okolí. „Co ve stínu tam sněhem zkvétá? To labuť jistě z vody vzlétá, – však dostihnou ji sokoli!“
Již hetman vzhůru oštěp zdvihá – ó, běda, běda labuti! Jak rudý blesk se ocel mihá a lehkých šípů mrak jej stíhá
ve modrém nebes klenutí. Teď dopadl. – A v klidné nivy se rozlet výkřik bolesti. – – Zmlk lovců jásot dovádivý
a k houšti kvapí hetman sivý. Ó, slyš, jak větve šelestí! Juž dosáh cíle: V stín se dívá. Proč zděšen bledne? Co se skrývá
před zraky lovců ve křoví? Na vonném drnu žena leží a s ohařem o ňadra svěží, hle, válčí sokol hladový!
Na rozhalené zpola vnady jak závoj padá vlasů stín. A vedle mrtev panoš mladý svou hlavu kloní v její klín.
Hrot kopí vbodnut v ženy boku; na bílém těle rdí se v toku nach krvavý co růže květ. Proč hetman tají slzy v oku
a v bolu hryže vlastní ret? Rve vousy šedé, hněvně stená: „Den osudný! to moje žena!“ – Sbor lovců kolem v tichu stojí,
je úžas děsný zachvátil. – V tom hetman zvedá hlavu svoji a zraky k druhům obrátil: – „Nechť trouby zní přes pole svadlá!
To šťastný lov! hle, labuť padla i dravec, jenž ji uchvátil!“ – Je vonné jitro. – V barvách duhy se porosené lesknou luhy.
Cookies on Poetry Cove