Hle, na východě záblesk denní již plnou růží rozkvétá, – nechť vína proud se v číších zpění a hlučný jásot, rohů znění
až v klenbu nebe zalétá! – Luh porosený vůni dýše pod lehkým rouchem vodních par. Vše připraveno! – Vzhůru číše:
Nechť statným lovcům kyne zdar! A na kůň! na kůň! V ruku zbraně, ať jásot plesný plní stráně a zvěři kolem věští zmar! –
Přes šíré luhy mořem květů sbor lovců kvapí v prudkém letu. Nad horou svítá nový den. Je podzim již. – Luh porosen
tu v mrtvém tichu ještě dřímá, snad ve mlhách jej obejímá o dávném jaru blahý sen. Na modrém nebi hvězdy blednou,
nach červánků pláň nepřehlednou ve moře mění krvavé. Po trávě kol se rosa leskne. – A v dálných krajů ticho teskné
zní rohů zvuky jásavé. Na šatech lovců, hrotech zbraní jak čerstvá krev plá úsvit ranní. Přes šíré, smutné roviny
se nese zástup dovádivý. Však v dumách jede hetman sivý na čele bujné družiny. Do šeré dálky mračně hledí
přes purpurovou, tichou pláň, na ruce jeho sokol sedí a lehký oštěp svírá dlaň. Kůň jeho s uzdou popuštěnou
jak vítr letí pokryt pěnou se štíhlým chrtem o závod. – – A nad hory juž slunce vzchází. Hle, zlaté jiskry krajem hází
a závoj páry trhá s vod. – Zní lovců ples, zní duté rohy, step odpovídá ozvěnou, jak střela chrt se větronohý
přes nivu mihá zrosenou. Viz, hetman pouští uzdu oři i sokolovi čapku zved. Hrot kopí jasně nad ním hoří
jak v šedé řase jeho hled. Kol rozléhá se pokřik jarý, ve zracích lovců oheň vzplál. Hoj, našel stopu ohař starý!
i sokol vzlétl, roztáh spáry a modrem pluje v šerou dál! Nuž za ním, za ním! – Muži v letu jak bouře kvapí po poli.
Hle, chrti letí mořem květů a ve blankytu sokoli. – Tam jezero se kmitá v houští jak modré oko dívčiny.
List uvadlý se tiše spouští na lesklý křišťál hladiny. Vše mrtvo kol. – Tu sotva chvílí se mihne motýl náhodou.
Již svadl leknín sněhobílý a stará olše smutně chýlí své šumné větve nad vodou. Hle, tam se lilje v křoví bělá!
či labuť je to osamělá? Ó nikoliv! to v objetí dlí panošovi žena mladá. Na hlavy jejich časem padá
po lístku lístek se snětí. – A stále blíž přes svadlé nivy jak bouře kvapí lovců sbor. Ve předu letí hetman sivý
a bleskem plane jeho zor. Již sokol dychtě po kořisti se vrhá v úkryt houštiny a křídlem sráží příval listí
ve blankyt tiché hladiny. S ním zároveň chrt větronohý. Zní bujný zpěv i zlaté rohy a plesem zvučí okolí.
„Co ve stínu tam sněhem zkvétá? To labuť jistě s vody vzlétá, však dostihnou ji sokoli!“ Již hetman vzhůru oštěp zdvihá –
ó běda, běda labuti! Jak rudý blesk se ocel mihá a lehkých šípů mrak jej stíhá ve modrém nebes klenutí.
Teď dopadl. – A v klidné nivy se rozlét výkřik bolesti. – – Zmlk lovců jásot dovádivý a k houšti kvapí hetman sivý.
Ó slyš, jak větve šelestí! Juž dosáh cíle: V stín se dívá. Proč zděšen bledne? Co se skrývá před zraky lovců ve křoví?
Na vonném drnu žena leží a s ohařem o ňadra svěží, hle, válčí sokol hladový! Na rozhalené zpola vnady
jak závoj padá vlasů stín. A vedle mrtev panoš mladý svou hlavu kloní v její klín. Hrot kopí vbodnut v ženy boku,
na bílém těle rdí se v toku nach krvavý co růže květ. Proč hetman tají slzy v oku a v bolu hryže vlastní ret?
Rve vousy šedé, hněvně stená: „Den osudný! to moje žena!“ Sbor lovců kolem v tichu stojí, je úžas děsný zachvátil. –
V tom hetman zvedá hlavu svoji a zraky k druhům obrátil: „Nechť trouby zní přes pole svadlá! To šťastný lov! hle, labuť padla
i dravec, jenž ji uchvátil!“ Je vonné jitro. V barvách duhy se porosené lesknou luhy.
Cookies on Poetry Cove