V labských tůních vodníci,
víly v proudu hrající
zděsily se, polekaly!
„Hej!
Neštěstí se na nás valí,
regulace, dráhy vodní!“ –
Zvlnila se řeka. Pod ní
splašený byl rej.
K útěku se víly strojí,
garderobu vážou svoji:
trochu pěny, trochu řas,
hřebínky na zlatý vlas,
všechno vážou do ranečku.
Na vodníka křikly: „Hej!
Vzhůru, vzhůru, pradědečku,
utec s námi, ruku dej!
Neštěstí se na nás valí,
regulace! Hej!“
Starý vodník rozespalý
zabrouk’ na ně ze své skrýše:
„Plané strachy, povídám:
zpět se vrátí Labe spíše!
Hloupé děti! Tiše, tiše!
Ryby budou smát se vám,
že věříte pohádkám!“