Plály vínem zlaté číše, plály oči žárem, jediný jen starý kníže mlčel nad pohárem. „Jaká chmura, slunko naše, tvoje čelo stíní? Vylétli snad z doupat zase na lup Tataříni?“
těžké meče uchopivše bojaři se ptali. „Hoj! vždyť věru dosti dlouho naše zbraně spaly! V teplé krvi havranů těch napojíme oře, hejna jejich zaženeme do černého moře!“ –
Usmívavě pozved kníže hrdé čelo svoje: „Ó jak jste vy, děti milé, nedočkavi boje! Nevylétli v naše kraje Tatarové draví, ale vpadly upomínky do mé staré hlavy. – –
Právě rok je dnes již tomu. – Unavený honem ulehl jsem ve stín vrby na pažitě vonném, zřel jsem, jak se u mých nohou jasný pramen pění a šum jeho zkolébal mne v lehké polosnění.
Náhle mne však probudily svěží, dětské hlasy, – děvčat dvé si u potoka pletlo zlaté vlasy. Zpola ještě pouhé děti neznající bolu, brodily se v jasné vodě, dováděly spolu.
Pak usedly pod olšiny a s tajemnou tváří vyprávěly pohádku si o šedivém cáři. Kterak, když mu sto let bylo, dobrá lesní víla nejkrásnější smrť si vybrat jemu dovolila. –
Nezaslech jsem konec bájky. Plaché, bujné děti rozběhly se po lučině věnce uvíjeti. Od těch dob jsem bez výsledku často v dumách hádal, kterak volil cář ten šedý? Jaké smrti žádal?
A kterou smrť já bych volil, kdyby dobrá víla cestu k hrobu vybrati si mně snad dovolila. Milé děti, právě dnes již plných sto let je mi, brzo, brzo pokryjete moji hlavu zemí!“ –
V oku na půl lehký úsměv, na půl slzy bolu, sivou hlavu k ňadrům sklonil. – Ticho kolem stolů. Bojaři se zadumali, na vše padla tíseň. – V tom u dveří javorových zazvučela píseň:
O slunéčku Vladimíru i o slávě jeho vyprávěla prostá píseň slepce pocestného. Píseň lidu neumělá, ale z prsou vzatá, jeho povzdech, jeho jásot i modlitba svatá.
Vším, co cítil národ celý, v jasném tonu zněla, Požehnání Vladimíru z dálky přinášela. – – Blaženě se usmál kníže. – Hlava jeho klesla, v tonech písně huslařovy smrť se k němu snesla. –
Cookies on Poetry Cove