Kleopatra.

Ret svůdný královna k rozkazu otevřela: „Číš s vínem cyperským mi podej, otroku!“ A v drahé nádobě hned šťáva libá vřela. – Když pohár pozvedal, dlaň otroku se chvěla

a tajný bleskl žár mu v oka hluboku. „Na zdraví tvoje číš ať perly metá výše! ty vládneš úsměvem své tváře líbezné, před jeho půvabem se kloní celé říše,

lid padá do prachu, – ty sama v božské pýše až k nebi pozvedáš své čelo vítězné!“ „Buď zdráva, královno!“ – A číš podává paní, – však náhle u nohou jí klesl v zachvění,

s bolestným povzdechem zrak zakrývá si dlaní, tvář uslzenou v nach podušky vonné sklání, šeptaje podivně jak chorý ze snění. „Ach, odpusť, královno! jáť příliš věřil sobě, –

ta křišťálová číš ve hloubi skrývá jed, to dar je národa, jejž podat měl jsem tobě, jím uhasnouti měl tvůj půvab v temném hrobě, leč jinak rozhodl tvých očí božský hled.

Já příliš spolehal se v sílu duše svojí, však bílá ňadra tvá mne něhou přemohla, v mém srdci plane žár, jejž nic juž neukojí, než obsah poháru; ten všechnu bolesť zhojí,

co ani boží moc by více nemohla. Buď zdráva, královno, viz, piju na tvé zdraví!“ a již lem poháru nahýbá ke rtům svým. – „Buď zdráva, královno, již celá země slaví, –

jak mohl bych se kdy tvé krásné dotknout hlavy, hle, v prachu umírám tvým hledem jediným!“ Na mramor poklesl, bolestně vzdýchá, tiše, posledně k vládkyni své oči obrátil. –

A s hrdým úsměškem, jenž lednou pýchou dýše, ta káže sluhům svým jak chladná luna s výše: „Uvrzte, otroci, mrtvolu rychle v Nil!“ –