Jedle.

Vyšlo si v pole spanilé děcko, – večer se blížil, kalina kvetla, čarovnou vůní dýchalo všecko, z daleka plála v dědině světla.

S kaliny padal déšť vonných květů, – Marušce v ňadrách srdce se chvělo. – Přiletěl Tatar v divokém letu, zlíbal ji – bídník – bělostné čelo,

bělostné čelo, růžová ústa. „Nevzdoruj marně, děvčátko mladé, má touha jenom odporem vzrůstá!“ – Polibek nový se rtů jí krade,

líbá ji, líbá do ranní zoře. – A sotva dní se, do sedla skočí, s veselým smíchem pobídne oře, – do dálky prchá.

Z modravých očí jediná slza nepadla děcku, zavřela v ňadrech zoufalost všecku, na ňadra tiskne hebounké dlaně.

Lesknavé ptáče přilétlo maně, na dívčí rámě pokojně sedá – a dívka stojí, nepohne retem. – – Dlouhý den minul, noc kvapí letem,

z daleka v temnu zní štěkot vlčí. – Ubledlá dívka stojí a mlčí. – – Bělostné nožky v půdu se vryly, ustálo srdce v divokém hluku,

plamené oči mlhou se skryly. – Sotva že zvedla k nebesům ruku, ve větev drsnou ruka se mění. – Proběhlo tělem lehounké chvění, –

to bílá ňadra v kóru se halí – – Pod korou navždy umlknou žaly? – Vyrostla jedle na poli holém a šumí tichým, hlubokým bolem.

Dvé drsných větví do vzduchu pne se, jak by se páže k objetí zvedly, v divokém větru vrchol se třese, v jehličí suchém havrani sedli. – –

A jednou v noci Kozácké čety Tatara v poli zastoupli kolem. Nežli den minul, Tatařín kletý na jedli chvěl se, šumící bolem.

Když vítr houpal zsinalé tělo, v dutině stromu povzdechem znělo: „Nevíš, jak dlouho tebe juž čeká, miláčku drahý, náruč má měkká!“ –