Jaro.

Proč moje děcko bílé čelo mračí? Juž loutka pestrá jemu nepostačí, ve hrudi mladé bují nový květ. – „Mám dítětem snad, – běda! – zůstat věčně?“

Tak z hloubi duše vzdychá nekonečně, „vždyť je mi dnes už celých patnáct let!“ – Pod tíží bolu kloní hlavu vnadnou a divným citem ňadra dmou se jí.

„Mně líto poupat, která z jara vadnou, mně líto snů mých, mladých nadějí. Ne, nechci více malým děckem slouti, než takto žít, chci raděj zahynouti,

teď nový svět se na mne usmívá!“ – A, jako vůdce na daleké pouti, za ňadra hbitě román ukrývá. – A vážným krokem vyšla do zahrady. –

Pod nožkou její šumí trávník mladý a bílý květ jí padá v kadeře. Na listech planou perly chladné rosy, do hnízda svého ptáče stébla nosí

a fialky se kryjou pod keře. Však naše dítě nezří krásy jara, –– to pohádka je příliš pro ně stará, – vše pučí stejně jako před rokem!

V té mladé hlavě kypí zjevy nové, tam z románů se sešli hrdinové, na srdce dívčí ženou útokem. Sní: hezký rytíř u nohou jí klečí

a vzdychá smutně okem mžouraje. By dodal síly láskyplné řeči, hned pádnou rukou sahá k svému meči a praví: „Dívko, veď mě do ráje!“ –

Co má si počít? Bázní trne zpola a zpola touhou dme se její hruď. „Ó vyslyš mě!“ k ní vroucně rytíř volá a hvězdou spásy mému srdci buď!

A zavrhneš-li v hněvu lásku moji, pak dobře vím, co bolesť upokojí, věz, na dně v moři hrob si naleznu!“ – Jak odolat by mohlo děvče mladé?

Na prsa jeho snivou hlavu klade a rytíř líbá svoji princeznu. – – V tu dobu vedl osud moje kroky. – Já, bůh ví, o čem snil sen přehluboký,

a nevědomky zbloudil do sadů, když právě dívka náruč otevřela a řekla: „Pane, chci být vaší zcela, – jsem obětí, ach, vašich úkladů!“ –

Pln podivení pohlížel jsem na ni. – Teď poznala mě, hlavu sklopila a zakryla si očka bílou dlaní: „Ach, odpusťte mi, já se zmýlila!“ – –

Nu, odpustil jsem, věřte, okamžitě. – A konec bájky? – Moje hezké dítě hned zahodilo loutku dětinou, – teď srdce mé mu hračkou jedinou!